Aby člověk dokázal skutečně vidět a ocenit světlo, musí
nejprve vědět co je to tma.
Pár slov pro ty, kteří potřebují podpořit, ukotvit, najít
své místo na zemi, pro mladistvé, hledající:
„Pokud cítíš, že sem nepatříš, je
to proto, že ti nikdo neřekl, jak jedinečný jsi. Každý člověk na tomto světě je
výjimečný a má právo být sám sebou. Když jsi sám sebou a neuzavíráš v sobě
ventilky, aby tě nikdo nezranil, můžeš svět obohatit o tuto výjimečnost a
jedinečnost, o SEBE. Ne vždy s tebou budou všichni souhlasit a souznít,
ale to není podstatné. Podstatné je, jak souzníš ty sám se sebou, jak vnímáš ty
sám sebe, jak cítíš a jak jsi schopen se otevřít ve svém srdci a tak vést své
každodenní situace a činy. Když se uzavřeme, chráníme se před tím, co nás zraňuje,
ale zároveň si upíráme i to hezké, co se díky uzavření se, k nám nemá jak dostat.
Život stojí za to být otevřen v celé své osobité kráse a nabídnout světu
to nejlepší ze sebe. Život tě stvořil, protože sem patříš a protože tě chce
přesně takového, jaký jsi! Nestyď se za své velké srdce, nesrovnávej se s ostatními,
nepřestaň věřit v sám sebe!“
První pocit, že „sem“ nepatřím jsem zažila v cca 9
letech, když ráno před otevřením školy přejelo před zraky všech čekajících dětí
auto holuba. Začala jsem brečet a pro krvavého holuba jsem došla. Vzala ho za
nohu a mrtvého položila na trávník. Všichni se smáli, smáli se tak moc, že jsem
si tenkrát vědomě poprvé řekla „bože já sem nepatřím, já sem nechci patřit“.
Celou událost s holubem trošku zachránila jedna paní učitelka, která mě
dávala dětem ve třídě za vzor. Tenkrát jsem byla naštěstí ještě ve věku, kdy
jsem v sobě neuzavřela to vše, co jsem byla já.
O dva roky později jsme měli doma zabíjačku. Se ségrou jsme
vždy brečely doma a až když bylo prase zabité, šly jsme z povinnosti a
donucení pomáhat. V těch 11 letech jsem ale cítila tak velkou bolest z usmrcení
zvířete, že jsem začala o praseti psát básničky. Vypisovala jsem se ze své
ztráty mého milovaného Lojzy. A když jsem jednou psala své pocity na papír
uprostřed hodiny, učitel mě nachytal. Před všemi ve třídě jsem musela básničku
přečíst. Opět šílený výbuch smíchu. Tenkrát jsem ventilek dost přivřela.
Pamatuji se na ten pocit, kdy se uzavřete a myslíte si, že vás pak už nic
nemůže zranit.
Psala jsem básničky, povídky a občas jsem měla pocit, že
jsem našla spřízněnou duši, s kterou jsem mohla sdílet své nitro. Bylo to
fajn. Vždy jsem se učila dobře, ale z chování jsem měla dokonce i
ředitelské napomenutí. Pamatuji se, jak jsem těžce nesla jakoukoliv
nespravedlnost. Jako kdybych měla radary na jakékoliv nepravosti, které se ve
škole děly. Nemohla jsem to nechat jen tak, vždy jsem zasahovala svým dětským
přístupem a někteří učitelé mi dávali tvrdě najevo svou nelibost. Je zajímavé,
že se vždy našel někdo, kdo mi můj pocit nepatření na tento svět něčím nahlodal,
vyvrátil. Jako jedna paní učitelka, která vždy říkala „ty neposedíš, nepostojíš,
pořád někde musíš něco řešit za druhé, ale máš dobré srdce“. Za to jsem jí
vděčná. Ono totiž není jednoduché v dětském věku si udržet úctu k sobě,
když o vás pochybuje celý svět.
Žádné komentáře:
Okomentovat