čtvrtek 29. května 2014

KDYŽ DUŠE PROMLOUVÁ SKRZE TĚLO

Dlouho jsem si myslela, že nejdůležitější je mít v pořádku duši, aby fungovalo celé tělo. A tak jsem veškerou svou energii a pozornost směřovala právě tam. Chodila na různé přednášky, semináře, meditační večery, četla knihy a sebevzdělávala jsem se v oblasti duchovní. Tato cesta mi dala opravdu hodně, protože jsem si na vlastní kůži mohla vyzkoušet, že když svůj vnitřní svět hýčkám a dávám mu dostatečnou pozornost, tak se mi skutečně může dařit ve všem na mé životní cestě.

Před lety jsem vytvořila cyklus přednášek Cesty k harmonii a měla jsem velkou potřebu dělit se o své poznatky s druhými. Bavilo mě to, ale vnitřní dlouhodobé uspokojení jsem necítila a paradoxně jsem se cítila více odpojená od druhých než naopak.

Pak přišla do mého života Zumba, tedy styl cvičení, kde mohu skrze tělo vyjádřit, kdo jsem a co chci v přítomném okamžiku být. A čím více jsem ji dělala, tím více jsem cítila spojení se sebou i s druhými. Zumba mi najednou dávala trvalý pocit radosti a vnitřního štěstí. Do svých hodin jsem začala implementovat vše, co jsem potřebovala já, tedy já žena (tělo) a já duše. Tělo potřebovalo tančit, jásat, radovat se, vybíjet se, ale i se zaměřovat na partie, které se při klasické Zumbě navíc neposílí. Kromě posilování jsem cítila nárůst kondice a spojení se svou ženskou podstatou skrze vědomé uvolňování pánve a skrze cestu z mechanických pohybů do těch jemných ženských. Na jedné straně tedy aktivní svalový důraz, na druhé straně ten jemný krouživý ženský. Úplně jsme začala cítit, že to je přesně ono co potřebuji – propojit všechny živelné energie v sobě. A čím více jsem obstarávala své tělo, tím přirozenější mi bylo zařazovat do mých hodin i péči o svůj vnitřní prostor. A ženy najednou začaly chodit a hledaly inspiraci a přicházely mi zpětné vazby o pozitivním dopadu na jejich životy.

A já si opět uvědomila, že jsem se dostala blízko k tolika ženám skrze tělo, tedy duše promlouvala tělem.  Když jsem na svých hodinách cítím propojení všech v jedno. Péčí o tělo to začalo, péče o duši se nenásilně přidala a já už vím, že to nejde oddělit. Najednou jsem začala více chápat větu „miluj se bezpodmínečně, přijmi se taková jaká jsi“. Když jsem se zaměřovala pouze na svou duchovní podstatu, chápala jsem všechny ty teorie o sebelásce, dokázala jsem o tom hodiny mluvit a občas se k tomu stavu přiblížit, ale až když jsem zahrnula do své pozornosti i tělo, začalo mi to dávat teprve smysl. Teď už bych si jen přála, abych to mohla skutečně žít a pomalu odbourávat své staré návyky a zlozvyky, které mám nastavené v mysli.

Děkujme každý den tělu za jeho dokonalost, za všechny ty samozřejmé úkony, které pro nás nezištně a bezpodmínečně dělá. Učme se od něj dělat to samé pro svou duši. Kdykoliv nás naše vnitřní dítě volá, nenechme ho čekat a nehledejme co je špatně, ale bezpodmínečně přijmeme to co je. Zpětnou vazbou nám bude dobrý pocit v těle, ukotvení svého vnitřního světa v tom hmotném.  

(www.primazumba.cz ... radost z pohybu, pohlazení po těle i po duši, zábava a efektivnost v jednom...)

pondělí 12. května 2014

KDYŽ TO NECÍTÍŠ, NENÍ TO PRO TEBE

Naše cítění nebo-li pocit z něčeho nás nikdy nezklame. Pocit pochází ze srdce skrze napojení na naše vyšší já a to pro nás chce vždy to nejlepší. Jednoduchá odvozená teorie tedy říká, že když máš pozitivně laděný pocit, je to to pravé pro tebe. 

Pozor tedy, pokud cítíš někde nějaké nepříjemno, nenuť se do takových rozhodnutí, životních přístupů a situací. Každý jsme jiný a to, že kamarádka nebo
manžel cítí něco nějak, neznamená, že já to budu mít stejně.

Náš život se totiž odvíjí podle našich rozhodnutí. A pokud ta rozhodnutí nepramení od nás, tedy z našich pocitů od srdce, ale od pocitů druhých, může se stát, že naše zkušenosti, tedy následky našich rozhodnutí se nám nebudou líbit.


Příště až půjdeš k někomu pro radu, poslouchej druhého, ale naslouchej především svému srdci a svému pocitu. Ten tě vždy povede správně.


pondělí 5. května 2014

STRACH Z ODDÁNÍ SE

Před necelými třemi lety jsem „byla nalezena“ jednou úžasnou ženou, která se od té doby stala mou přítelkyní. To, co jí ke mně přitáhlo, byla moje přirozená srdeční otevřenost, kterou jsem v přítomném okamžiku s ní použila. 

Ne vždy si dovolujeme tuto přirozenost a být tak plně otevření v našich vyjadřováních, myšlenkách a pocitech, které nám v různých přítomných okamžicích přijdou na mysl. A tak se raději uzavíráme, hrajeme různé hry, neříkáme pravdu, jsme diplomatičtí, odcházíme od témat, kličkujeme, neptáme se přímo osoby, které se to týká, ale ptáme se na ni jiných, zkrátka dostáváme se do uzavřené místnosti, které se říká STRACH. Stále tam chodíme a bojíme se otevřít dveře.

Přitom nás strach odděluje a uzavírá a my ztrácíme svou opravdovost. Hrajeme různé role, protože si myslíme, že když bychom byli sami sebou a říkali a dělali jen to, co skutečně cítíme nebo si myslíme, tak bychom druhým mohli ublížit nebo by mohli ztratit iluzi o nás. Výsledkem je, že jsme nečitelní, nepřirození a není nám dobře v přítomnosti člověka, vůči kterému tento okamžik zažíváme.

Když si uvědomíme, že jednáme s někým nebo někde pod vlivem strachu, je to první krok k jeho překonání a tedy jakési nápravě našeho vnitřního nastavení. Může nám pomoci si představit, že vystupujeme z krabice strachu do prostoru, kde jsou naše skutečné pocity a myšlenky, které čekají, až je vyjádříme. Někdy nás to stojí skutečné přemáhání vyjít z tzv. komfortní zóny a zvolit pevný postoj v sebe a své pocity a beze strachu je vyjádřit, oddat se zcela přítomnému okamžiku.

Některým lidem se to nebude líbit, protože jsou sami uzavření a vzájemně se zkrátka nemůžete dotknout podstaty. Ten, kdo je ale otevřen, najde to spojení s vámi automaticky. Tím nejdůležitějším co ale získáme, když se nám to povede,  je pevný a věrný vztah k sobě.

Mě osobně díky tomu vzniklo nové přátelství, které je založené na vzájemné otevřenosti a i když nás to někdy zabolí, protože se dotkneme našich nezpracovaných témat, máme se o co opřít. Opět jsem si uvědomila, že svůj život a své vztahy si ovlivňujeme my sami skrze naše vztahy k sobě samým.

Děkuji M. za to, že jsi měla srdce otevřené a že jsi viděla to, co je očím neviditelné.