CHCEŠ-LI ŠŤASTNÉ DÍTĚ, BUĎ ŠŤASTNÁ NEJPRVE TY SAMA

Jistě každý z nás zná rčení „jaká matka taková katka“. Naše prarodiče a rodiče nám říkávali, že nejlepší výchova je vlastní příklad. Obojí je vlastně o tom samém. Já osobně jsem si výše zmíněné dosadila tímto: NEJLEPŠÍ VÝCHOVA JE SEBEVÝCHOVA. Tam mi to sedí nejlépe, respektive  je mi to nejblíže k pochopení J

Jelikož pracuji s dětmi a jsem od malička pozorovatel, analytik, filozof a člověk hledající hloubku a spojitost, všímám si různých společných jmenovatelů, které jsem si částečně smyšleně dovolila dát do příkladů chování dětí a rodičů (níže). Pro čtenáře článku nebude jistě těžké najít spojitost, které dítě patří ke které matce. Záměrem článku není dogmatismus ani osobní zaujatost k čemukoliv nebo komukoliv, ale pouze jakási úvaha na hlas, která může (ale nemusí) pomoci mnohým z nás odhalit jisté souvislosti do našich mozaiek hledání.

Dítě do 7 let je energeticky napojené na svou matku nebo jiného nejbližšího člověka/vychovatele. Toto spojení má za následek, že dítě přejímá naprosto všechno, co má ve svém energetickém poli tento nejbližší člověk (já si zvolím pro můj článek matku). Takže automaticky přebírá nejen to vědomé, ale i to podvědomé, o čem matka ani nemá tušení, že si s sebou nese. Může se jednat o různé vzorce převzaté od rodičů, prarodičů, po generace předávané nebo se může jednat o různé nepřijaté aspekty nás samých (tzv. stíny, které raději potlačíme a nechceme vidět, než abychom s nimi vědomě pracovali) nebo o nezpracované strachy, nepříjemné zážitky z dětství atp.

Matka má ale i spousty vědomého chování, které považuje za správné, protože si díky svým zkušenostem celého svého života vytvořila své pravdy a pohledy na život. Pak přijde ale dítě a ono se nějak chová. Chová se naprosto nezištně a přirozeně bez potřeby masek, rolí a přetvářek. Dítě, které nám přesně ukáže, jak na tom jsme my samy. Najednou na něm vidíme to, co se nám líbí, ale i to co se nám nelíbí. Je to jako když se podíváte do zrcadla a vidíte tam na bradě pupínek, ale ten pupínek zakryjete make-upem, aby nebyl vidět J

Občas se mi maminky svěřují, že si neví rady, že jejich dítě se např. pořád vzteká nebo že se pořád něčeho bojí nebo  že nespolupracuje nebo že je pořád nemocné nebo  že do všeho kope nebo že kouše nebo že provokuje všechny kolem atp. Každá z nás matek má nějaký příklad, který si u svého dítěte vybavíme, nějaké téma, které řešíme a které se nám nedaří tak lehce „odstranit“ a přijmout. A i když víme, že je naše dítě to nejlepší na světě, že je chytré a šikovné a má spousty plusů, tak stále máme minimálně jedno téma, které v sobě řešíme.

A nyní se dostáváme k tomu jádru. Ano, téma řešíme v sobě, protože ono to téma je naše. Dítě nám pouze ukazuje, co v sobě máme i my. Chceš-li změnit dítě, změň sebe. Chceš-li, aby tvé dítě žilo šťastný spokojený život, buď šťastná a spokojená ty. Chceš-li, aby tvé dítě bylo naplněné, pohodové, spolupracující, pozitivní, radostné, optimistické, láskyplné, soucitné, empatické, zdravé, buď taková i ty! Je to tak jednoduché, jen my si to svými hrami a programy nedovolíme, brzdíme.

Lada se pořád něčeho bojí. Bojí se zkoušet nové věci, bojí se jít mezi jiné děti, bojí se vysavače, bojí se ….

Maminka Květa vypadá jako hrdinka. Člověk by řekl, jak to dělá, že vše tak skvěle zvládá. V sobě má ale malou Květušku, která má malou dušičku, která má tolik strachů se kterými si neví rady a tak se jim raději vyhybá. Některé věci prostě nedělá, nezkouší, někam nejezdí, nekonfrontuje se s určitými lidmi, situacemi atp.

Aneta na cvičení pořád někoho provokuje, šťouchá, tahá za vlasy, dloube do zad, schovává lahev na pití atp.

Maminka Anna nemá dost pozornosti. Nebo si myslí, že nemá. Zkrátka touží po pozornosti. Kdyby si ji dala sama sobě, nemusela by ji hledat jinde. Ale ona je ve fázi, kdy ji hledá a potřebuje od jiných. Nedostává se jí a proto všemožnými způsoby (ale inteligentním a nenápadným a hlavně dospělým způsobem - přeci není dítě, které to dá najevo okatě J na sebe upozorňuje. Už neprovokuje a nešťouchá a  netahá za vlasy, ale našla si svůj originální způsob provokování, tak aby pozornost získala.

Vanda  se pořád mračí. Nikdy se nekoukne do očí, když s ní nebo k ní mluvíte. Nekomunikuje a tváří se pořád jak kakabus. Je věčně nespokojená. Do cvičení se zapojuje, jen když tam není maminka a dokonce si ho i užívá a i se usměje.

Maminka Světlana je nespokojená sama se sebou, se svým životem. Navenek to nemusí být ani tak vidět, protože se naučila hrát dokonalou roli spokojené ženy, matky, člověka. Uvnitř je však nešťastná, vadí ji spousty věcí a podvědomě vyhledává „neštěstí“ druhých, aby se jí částečně ulevilo. Tímto způsobem do svého energetického pole tahá ještě více nepříjemných zážitků, které ji jen utvrzují v jejím pohledu na svět, v její pravdě.  Tato maminka se často neusmívá a má pocit, že když se jiný člověk pořád usmívá, že si na něco hraje, že to není opravdové.

Josefína je usměvavé sluníčko, nadšené do všeho, chtivé se naučit něco nového, spolupracující. Do všeho se vrhá po hlavě s radostí a těšením se. Pořád se usmívá. Je radost být v její přítomnosti. Ale pozor její přítomnost mají rádi pouze děti a dospělí, kteří nemají převzaté negativní programy.

Maminka Dana se pořád usmívá, protože ví, že život je krásný. I ona má spousty problémů a starostí jako každý jiný, ale rozhodla se, že život bude i tak milovat. Je vděčná a ve všem se snaží vidět to dobré. Snaží se ho vidět i v druhých. Vyřazuje z ní spokojenost.

Marta by tak moc chtěla spolupracovat, tancovat, užívat si každou minutu svého krásného života, ale pořád ji jakoby něco sráží zpět. A tak chvilku se raduje a chvilku se mračí na celý svět.

Maminka Sára si myslí, že si nemůže dovolit být krásnou, úspěšnou, zdravou, spokojenou ženou. Pořád ji něco brzdí. Jako by ji šotek v hlavě říkal „mrač se, protože jedině tak nebudeš vybočovat, budou tě všichni mít rádi a přijímat tě“. Druhý šotek ji říká „usmívej se a buď šťastná a lidi tě za to budou nenávidět, protože budeš vybočovat“.

Zlata pořád kňourá, věčně si stěžuje na nějakou bolest, ať je to bříško nebo hlava. Nic ji není dobré. Máloco ji dodá opravdovou energii chtít zkoušet nové věci. Pořád se tváří jako chudinka, chce, aby ji druzí chovali, litovali, věší se za ruce. Když mluví, tak je to tak slabým kňouravým hláskem, že to není téměř slyšet.

Maminka Vlasta se cítí jako oběť. Naučila se tuto hru již jako dítě a naučila se jí transformovat do hezky uhlazené dospělé formy. Když má možnost, tak si na něco stěžuje. Chleba byl moc tvrdý, oslava moc hlučná, sousedka neupravená, paní učitelka nepříjemná, okna moc špinavá atd. "Ona má těžký úděl na tomto světě, mnohem těžší než všichni ostatní."

Podobných příkladů bychom jistě našly mnohem víc. Každá z nás si může najít svůj vlastní. Ne proto, abychom se trýznily nebo vinily, ale proto, abychom si to zuvědomnily a mohly tak s tím pracovat. Aby dané téma pro nás již nebylo tématem a my se mohly radovat ze sebe i ze svých dětí.

Jsme na tomto světě proto, abychom se radovali a žili naplněný život plný štěstí, lásky, hojnosti a zdraví. Každý z nás si nese v sobě určité programy, které nám stěžují naši cestu za výše zmíněným. Ale ta cesta existuje a je jich dokonce mnoho, jen se na některou z nich musíme vydat, podívat se do sebe velmi upřímným a otevřeným pohledem tak, abychom své programy uviděli, přijali a mohli s nimi poté vědomě pracovat. Všechny děti jsou úžasné dokonalé bytosti, které jen naprosto dokonale kopírují to, co jsme my sami. Není nic špatně ani nic dobře, je pouze rezonance. Výsledky rezonance toho, co jsme my samy můžeme vidět všude – v našich vztazích, situacích, které zažíváme a v neposlední řadě i v našich dětech.

Milujme sebe, milujme svůj život, milujme bližního svého.

Pokud chcete pomoci transformovat své vědomé, ale i podvědomé programy, ráda vám s tím pomůžu: http://www.primazumba.cz/uspesne-promeny/

DOPIS SOBĚ

Moje milá Lucinko!

Je na čase, abys věděla kdo jsi a o čem je život. Píšu ti tento dopis, protože jsi pro mne ten nejdůležitější člověk na světě. Ty jediná jsi pro mne tou nejlepší, nejdokonalejší a nejúžasnější bytostí na světě. Tebe bezpodmínečně přijímám a miluji. Jsi úžasná taková jaká jsi a nepotřebuješ na sobě měnit vůbec nic. Není náhoda, že jsi se narodila do tohoto světa a vybojovala jsi si své místo zde. Nepromeškej svůj život tím, že budeš o sobě pochybovat, že budeš ze sebe dělat něco méně než jsi. Není to potřeba, protože já tě mám ráda takovou jaká jsi. Nemusíš se snižovat na moji nebo kohokoliv úroveň, nemusíš se přizpůsobovat druhým, nemusíš souhlasit s druhými, nemusíš hledat vzory jinde, stačí, když budeš v každém okamžiku sama sebou, jak zrovna cítíš a jak zrovna potřebuješ. Pamatuj se, že nikdy nesmíš jít sama proti sobě. Ty jediná jsi ta nejdůležitější osoba pro sebe a pokud chceš na sklonku života se ohlédnout a říct si jaký úžasný život jsi prožila a jaké úžasné dary jsi přenechala svým dětem a generacím, miluj se, stůj při sobě, nechoď nikdy proti sobě, zvedni hlavu a jdi vstříc své vizi. Neboj se tvořit a uskutečňovat své sny. Nenahlížej na překážky jako na problémy, ale jako na situace, které budeš respektovat a zároveň věřit, že ti má přinést něco nového (změnu, posun) a že je vždy řešení, jen je potřeba udělat akci k její proměně. Jen ty sama máš tu moc a sílu změnit vše na co si vzpomeneš. Ty rozhoduješ o tom, kdo a co ti vstoupí do života.

Bedlivě zvažuj koho a co vpustíš do svého života, do své energie, která je vzácná, kterou ctíš a miluješ, vážíš si jí a pečuješ o ní s láskou. Tvoje tělo je tvůj chrám, pečuj o něj, tvoje srdce je tvoje útočiště, važ si ho, tvoje mysl je tvoje řídící centrum, řiď jej vědomě s láskou vůči sobě. Jsi úžasná ženská, která má spousty kladný vlastností. Jsi empatická, sympatická, pozitivně naladěná, optimistická, energická, tvořivá, kreativní, co si umaneš, to ti jde, dokážeš svou vášní nadchnout druhé, jsi radostná, usměvavá, jiskřivá, plná pozitivní energie. Dokážeš se naladit na druhé a šestým smyslem vědět to, co ostatní nevidí. Jsi láskyplná. Využívej svých předností s láskou a úctou k sobě, nikdy nejdi proti sobě. Vždy měj na mysli, že nemusíš být hodnou holčičkou, aby tě druzí přijímali. Buď ženou KRÁLOVNOU,  která ví co chce, má svou vizi a podle toho se rozhoduje. Miluj své osobní zlatíčko, svou osobní hodnotu, která tě vždy správně povede na tvé cestě. Tvá rozhodnutí ať vychází podle tvého osobního přesvědčení. Nezapomeň, že máš volbu v jakém vesmíru chceš žít a vždy si vyber přátelský vesmír. Jedině tak tě život povede do přátelských situací, potkáš se s přátelskými lidmi a zažiješ spoustu dobrého. Teď, když čteš tento dopis, já žiji to, co píšu výše. Jsem šťastná, vyrovnaná, moudrá, rozhodná, přijímající i dávající, vím co chci a mám se ráda bezpodmínečně. Nedokazuji nic druhým, ani sobě, protože vím jaká je moje hodnota. Jsem naplněná ve vztahu k sobě, ve vztahu k manželovi, ve vztahu k dětem, ve vztahu s ostatními. Jsem naplněná v práci, je to moje poslání a přátelský vesmír se postaral o to, abych měla nádherné prostory, které tvořím pro mé klienty, kterých si vesmírně vážím. Jsem vděčná za moje zdraví a zdraví mých dětí. Jsem vděčná za to, že jsem obdařená tolika dary, které mi život dal a neustále dává. Jsem vděčná za to, že mohu dávat i já skrze mou plnou vnitřní nádobou radosti a pozitivní energie. Bydlím v domě, který je naším bezpečným útočištěm. Mám úžasné sousedy, vztahy, práci, děti, rodinu a další vize a mé kroky přesně směřuji tam, kde chci být a kde se cítím skvěle. MILUJI  TĚ. DĚKUJI TI. PROSÍM ODPUST MI. OMLOUVÁM SE. Tvoje Lucie

p.s. tento dopis jsem si napsala v červnu 2013 v rámci Neurorestartu s J. V. Čmolíkem. dopis mi byl poslán zpět po roce a kousek. děkuji za to! dnes jsem si ho otevřela. udělal mi radost, kterou chci sdílet dál tím, že ho zveřejňuji. co byste napsali sami sobě vy?

STRACH JE OPAKEM LÁSKY?

Toto slovní spojení jsem si před lety vytáhla z karet. Vůbec jsem to tenkrát nedokázala uchopit a pochopit. Časem jsem si uvědomila, že když jsem ovládána strachem, tak jednám většinou tak, že toho později lituji. Tedy jsem naprosto vzdálená láskyplného chování. Někdy nás strach dokáže ovládat natolik, že můžeme ubližovat svým nejbližším včetně sami sebe. Jak často slýcháme „já se takto ale chovám z lásky k tobě, já tě mám ráda, proto ti říkám to a to“. Ano, myslíme to dobře, ale když nás strach přehluší, tak prostor pro vyjádření lásky není takový, jaký by mohl být.

Sama jsem hodně senzitivní typ, emočně často vyjadřující se. Někdy mluvím a emočně se vyjadřuji dříve, než mi stačí moje mysl říct „udělej si nádech výdech nebo vyspi se na to atp.“ A protože si stále s sebou vláčím pár nezpracovaných strachů, občas mě doženou do nevhodného chování. Jakmile mě po výbuchu emocí dožene moje mysl, snažím se to napravit, ošetřit svůj strach a dát tak opět prostor lásce.

Sama jsem byla nucena najít spolupráci se strachem, když jsem byla po třetí těhotná a měla za sebou úmrtí miminka. Vědomá spolupráce se strachem u mě vypadala tak, že jsem strach nahradila důvěrou, která mě automaticky přepnula z energie strachu do energie lásky. Strach nade mnou najednou neměl takovou moc a já si díky tomu mohla užívat svého těhotenství tak jako každá jiná maminka. Důvěra jde totiž s láskou ruku v ruce. Důvěra, že je vše v pořádku tak, jak to je a že je o mě i mé nejbližší postaráno. Zároveň i důvěra, že můj strach je ok, že mám na něj právo, že ho zcela přijímám. Podobný princip se dá použít na všechny naše vědomé strachy. 

Další naprosto triviální příklad ze života může vypadat např. takto:

Máma své dítě miluje nadevše. Tedy pokud by tato láska k dítěti byla naprosto čistě projevována bez špetky strachu, tato matka by své dítě zahrnovala láskyplnými slovy a činy od rána do večera. Ale máma má v sobě spousty strachů. Jeden z nich je např. „bojím se, aby nenastydl“. A tak jakmile dítě nemá bačkory nebo mikinu, maminka dítě okřikuje někdy by se dalo říct, že až buzeruje a hysterčí a přenáší tak svůj strach na své dítě, které např. vůbec chlad necítí, je mu dobře, je mu teplo. Kdyby to tak nebylo, obléklo by se samo od sebe. Jiná máma, která strach v této oblasti nemá, by si plně a radostně užívala přítomnost s dítětem bez ohledu na počasí nebo oblečení.

Podobných strachů menších či větších nás provází různými našimi vztahy – ať k partnerovi, kolegyni v práci nebo prodavačce v obchodě. A samozřejmě i náš nejdůležitější vztah a to je ten, který máme sami se sebou. 

Práce s nimi je někdy na dlouhou trať, nicméně pokud si uvědomíme, že opakem je láska a že jde v ruku v ruce s důvěrou, může se nám s nimi lépe spolupracovat.

DODATEK K MINULÉMU PŘÍSPĚVKU "MOJE PRAVDA JE PŘÁTELSKÝ SVĚT"

http://mojecestyksobe.blogspot.cz/2014/09/moje-pravda-je-pratelsky-svet.html

Představme si, že vše je energie – myšlenky, slova, prostředí kde se nacházíme, práce, kterou děláme a samozřejmě lidi kolem nás včetně nás J Energie je jen jedna, avšak s různými náboji a proto máme strach a důvěru, zdraví a nemoc, hojnost a nedostatek, lásku a nenávist atd. Jaký náboj dáme svým myšlenkám, slovům, víře a tedy sami sobě, takovou energii budeme živit a zhmotňovat. Když je tedy v mém energetickém poli nemoc (jinými slovy věřím v nemoc, mám strach z nemoci, moje pravda je nemoc – viz můj předešlý příspěvek), tak pochopitelně se s ní všude konfrontuji, všude o ní čtu, všude ji vidím a hlavně ji i zažívám buď já sama, nebo např. mé děti. Pokud v mém energetickém poli nemoc nemá své místo a je tam pouze naprostá důvěra a přítomnost dokonalého zdraví, tak to samé se mi samozřejmě zhmotňuje i v mé realitě (opět dochází k potvrzení mého vidění světa – mé pravdy).

Takto si můžeme dosadit do svého života cokoliv, co máme zacyklené. Může nám to pomoct najít ohnisko našich stále se opakujících nepříjemných situací a zkušeností a udělat tak nápravu, která bude vycházet zevnitř. Můžeme pak žít naprosto odlišnou realitu.

MOJE PRAVDA JE PŘÁTELSKÝ SVĚT

Chtěla bych napsat pár slov o tom, jak nás ovlivňuje to, čemu dáváme svou pozornost a čemu věříme.

Před lety jsem do svého života občas přitahovala konfliktní situace a lidi -  v obchodě, v rodině nebo na pracovišti. Můj vnější svět tehdy promítal moje vnitřní vidění světa a směřování mé energie. Tenkrát jsem si myslela, že to co venku vidím, zažívám a žiji je skutečnost, že je to něco co je skutečná a jediná realita a já ji nemohu nijak ovlivnit. Díky tomuto nastavení jsem trpěla, protože jsem se často cítila jako obětní beránek jiných, když mě někdo nepravě obvinil nebo když si na mě někdo otevřel pusu. Myslela jsem si, že je to mým nízkým sebevědomím, výchovou a zkušenostmi. Ano, i to hrálo svou roli. Hlavním hnacím motorem těchto událostí však bylo mé vnitřní nastavení, že svět venku není vždy a všude přátelský, že svět venku jsou války, hrozby, nepravosti a zlo. Nějaká část ve mně však stále doufala a věřila (tenkrát jsem tomu říkala naivita), že to tak není, že jsou krásní lidé, krásné situace, krásný svět. A tak můj život byl hodně o vlnách – vše super (skvělé zážitky, potkávání úžasných lidí atp.) nebo vše špatně (nepříjemné situace, konfrontace s druhými atp.).

Dnes se mi málokdy stane, abych se účastnila konfliktních situací, a když se mi to přeci jen stane, tak do nich nezabředávám a nenosím je v sobě. Málokdy vidím nebo slyším o špatných zprávách nebo o něčem co mě může ohrožovat. Za tu dobu jsem v sobě totiž přenastavila vidění světa. To, čemu dnes věřím se liší od toho, čemu jsem věřila v minulosti. Dnes vím, že venku se setkáváme jen s tím, co skutečně jsme uvnitř. Už vím, že nejsem obětí skutečnosti (reality), ale tvůrcem, který si sám vybírá, co chce zažívat, s čím a kým se setkávat a co chce vidět. Ano, vím, že jsou ve světě války, že se dějí nepravosti a že není vždy a všude vše růžové. Ale také naprosto silně a bezpodmínečně věřím, že svět je plný krásných nezkažených míst a žije na něm tolik nádherných lidí, kteří dělají svět krásnějším. Vybrala jsem si život v přátelském vesmíru a ten se mi odměňuje tím, že ho i zažívám. Setkávám se s lidmi, kteří mi zrcadlí mou víru, která prošla transformací od naivity po pevnou důvěru. Zažívám situace, které mi potvrzují mé nastavení, protože život nám vždy potvrdí jen to, co považujeme za pravdu a kam směřujeme svou pozornost a energii.

Když se budeme zaměřovat na zlo, budeme ho všude vidět a jen se tak utvrzovat v tom, že „zase máme pravdu“ (zase nás okradli, zase nám lhali, zase nás obelstili atp.). Když se budeme zaměřovat na dobro, budeme ho potkávat na každém našem kroku a opět nás to utvrdí "v naší pravdě" (život nás nepřestane překvapovat v pozitivním slova smyslu).

Záleží na každém z nás, jakou pravdu chceme vidět, cítit, zažívat a ŽÍT.