pátek 26. ledna 2018
"Nežvejkej nahlas", "Můžeš přestat říkat džem, je to marmeláda", "Jaký šortky a tílko? Je to holka a nosí kraťasy a košilku", "Teď se ke mě vůbec nepřibližuj, mám v ruce nůž a mohlo by to špatně dopadnout", "Proč mluvíš v ženský energii, já potřebuju vedle sebe chlapa". Přiznám se, že podobné věty doma občas z mých úst padají. Manžela bych někdy prostě po těch 18ti letech přiškrtila a on to se mnou taky nemá vůbec, ale vůbec jednoduchý. Moje emoční výlevy a výbuchy a hysterický projevy a cyklické nálady, kdy nevím jestli chci a nebo b nebo jestli by nebylo lepší c. Pak se mi ale připomene např. tohle video a já ho tam vidím a slyším a cítím a vím, že ON je moje láska života a že nás navždy budou spojovat všechny naše 4 děti! Na videu jsme od 28. minuty. Díky Petr Burdahttps://www.youtube.com/watch?v=QIUzfPNFr38
Z CYKLU MÝCH NEVŠEDNÍCH ZÁŽITKŮ...
Jedna filipínská vzpomínka. Když mi bylo dvacet, jela jsem busem do Mnichova na "tajné setkání s filipínským léčitelem" - jako překladatelka. Byla jsem přítomna všech "operací" a jednu provedl dokonce i mě (dodnes si pamatuji zarytí nehtů a díru v břiše, trochu krve, štiplavou bolest a drobnou jizvu, kterou mám dodnes). Byl to tento pán https://www.youtube.com/watch?v=1i7i4SNQqDo Tenkrát jsem se vrátila do práce a svému nadřízenému jsem vše vylíčila, protože jsem se nemohla soustředit na práci. Věřil mi nebo to alespoň tvrdil a tak mi tím nasloucháním i ulevil od nestandardního zážitku, který jsem neuměla zpracovat. Doma mi taky věřili. Měla jsem štěstí na lidi kolem sebe. Bylo jich ale hodně, co si mysleli, že si vymýšlím, proto o některých zážitcích "mezi nebem a zemí" nemluvím. Podobných "setkáních" mám za sebou hodně...a napadlo mě začít sepisovat moje "neobvyklé" zážitky. Zajímalo by to někoho? K čemu by to vlastně bylo? Sdílení, že nejsem jediná? Všechno, co v nás zanechá nějakou silnou emoci musí ven - dobré i zlé....
CÍTÍTE, ŽE MÁTE NĚCO UDĚLAT?
Cítíte, že máte něco udělat? Udělejte to! Nebrzděte svou vnitřní touhu ať se jedná o tvoření či nic nedělání, o skutek či jen pozorujíc, o reakci či nereakci, o krok tam nebo zpátky. (já) Většina dětí, které odešli předčasně z tohoto světa měli společné čtyři postoje k životu - tvořivý, pozitivní, láskyplný a radostný. Ať jsou i nám inspirací. (já, tak jako vše zde :) 2010)
VOLNÉ POKRAČOVÁNÍ MÝCH NEVŠEDNÍCH ZÁŽITKŮ...
Nase treti holcicka chodila ve 3 letech do miniskolicky v Brandyse. Chodilo tam asi 20 deti, ale Kaju nejvic pritahovala Verunka, a ikdyz na Kaju trochu pekla, protoze byla starsi, Kaja o ni porad a vsude mluvila. Ok nastal den D, kdy me donutila se seznamit s maminkou a domluvit navstevu u nas. "A kolik je vlastne Verunce?" "4". "Aha a v jakem mesici se narodila?" Ptam se vzdy, kdyz je nejaka holcicka o rok starsi. "V kvetnu." Polkla jsem na prazdno a mela "ten znamy zvlastni" pocit. "A mohu se zeptat kolikateho?" "Pateho." Vedela jsem, ze to rekne a ze to nebude vsechno, co se ten den dozvim. "No vite ona mohla umrit, kdyz by ten den nezemrelo v Neratovicich uz jedno miminko. Chteli nas poslat domu, ale po teto zkusenosti si nas tam nechali a porod radeji vyvolali. Bylo to za 5 min. 12." Kdyz jsme pak byly s Kajou samy, hodne jsem brecela a tiskla ji k sobe: "Tvoje segra Amalka mozna zachranila Verunce zivot." "Hladila me a rikala, abych nebrecela. Na nahody uz davno neverim.
Přihlásit se k odběru:
Příspěvky (Atom)