sobota 27. prosince 2014

Blíží se konec roku a s tím i různé bilancování. Pro mě osobně je konec roku hodně emotivní. Mám tendence se uzavírat, protože mám pocit, že mi nikdo nemůže porozumět. Zároveň vím, že pokud se takto uzavírám, dávám sama sobě nálepku oběti a upírám si vše co mi může přinést podpora zvenčí, tedy mých blízkých. A proto se otevírám ve svém srdci i se všemi mými nezpracovanými bolestmi, ranami, které zanechaly v mém srdci šrám, domněnkami, které přerostly v nepochopení a odcizení, všem těm smutkům, kterým jsem nedovolila se projevit, slzám, které netekly ven, ale dovnitř, všem těm pocitům ublížení a šotkům v hlavě, všem těm lidem, kteří zrcadlí mé stíny.  A náhle pociťuji úlevu a uvolňuji prostor pro to, čeho chci v životě více. Děkuji děkuji děkuji.

čtvrtek 18. prosince 2014

Co bychom mohli říkat našim dětem...

Jsem si dnes jen tak hrála s myšlenkou co by tak v určitém věku dítěte bylo fajn sdělit...a protože by z toho mohla být kniha, zkusila jsem vypíchnout podstatu jednou větou :)

3 měsíce před početím – Tak moc se na tebe těšíme!
Početí – Vím, že jsi ode dneška s námi. Byl to nádherný okamžik splynutí.
3 měsíce prenatální období – Máme velkou radost, že jsi holka/kluk!
Před porodem – Těšíme se, až se shledáme v tváří tvář!
Při porodu – My to zvládneme!
Po porodu – Bezdpomínečně tě milujeme a vítáme v naší rodině v tomto úžasném světě.
3 měsíce – Prožíváme s tebou nejkrásnější období života!
1 rok – Jsi šikulka přesně tak, jak jsi!
5 let – Co dáváš, to se ti vrací. Pojďme si to vysvětlit na příkladu.
6 let – Pomůžu ti s čímkoliv, pokud mě o to poprosíš.
8 let – To a to již zvládáš samo, proto se nespoléhej na nás, že to budeme dělat za tebe.
10 let – Máš naši plnou důvěru. Věříme ti, že své povinnosti zvládáš tak, jak je potřeba.
15 let – Toto je naše zodpovědnost a toto zase tvoje.
18 let – Nic není samozřejmost.
20 let – Važ si toho co máš a dostaneš toho víc.
25 let – Neočekávej.
30 let – Jsme na tebe pyšní! Jen tak dál!
35 let – Nezapomeň, že tě stále stejně milujeme.
40 let – Tvůj život se odvíjí podle toho jaký jsi. Líbí se ti? Super. Nelíbí? Změň to.
45 let – Nikdy není pozdě na cokoliv. Drž se své životní vize a neshazuj své nároky.
50 let – Jsme na tebe pyšní!
60 let – Neodkládej své sny na zítřek.
70 let - Není nic lepšího než vidět své dítě žít šťastný život!

sobota 29. listopadu 2014

!PLNÍM SVOU NÁDOBU!

JSME V TOM SPOLU! Tvoje moje cesty k sobě 1.-7.12.

Neustále dáváme ostatním svou pozornost a péči a přitom se cítíme:

-          Unavené
-          Nemocné
-          Přecitlivělé
-          Nedoceněné
-          Osamocené ?

Pokud to tak je, znamená to, že dáváme něco, co samy nemáme. Naše energie bere z našich rezerv na úkor našeho fyzického, emočního a psychického těla.  A tento týden to můžeme napravit vědomým plněním naší vlastní nádoby, abychom mohly i nadále dávat a rozdávat a přitom se cítit dobře.

A jak to bude vypadat v praxi? Budeme se řídit základním jednoduchým pravidlem. Dám ti, ale nejprve se podívám, zda-li mám z čeho brát. Jakmile zjistím, že nemám z čeho, dám nejprve sobě. Denně se budeme setkávat s desítkami situací, kdy budeme tuto otázku zvažovat a pro každého z nás to budou jiná rozhodnutí.

Na podobné téma píši např. zde:
http://mojecestyksobe.blogspot.cz/2014/04/kazdy-okamzik-nam-prinasi-moznost-se_14.html

A co nám tento týden přinese? Více energie, soulad sama se sebou, bytí sama sebou, více pohody, zdraví, pocit harmonie, méně fyzických, emočních a psychických výkyvů.


Přeji nám všem nalezení souladu v dávání a taky uvědomění si, že druhým mohu dát napít pouze z plné sklenice!


neděle 23. listopadu 2014

!DOBRÝ POCIT MI NIKDO NEMŮŽE VZÍT!

JSME V TOM SPOLU! Tvoje moje cesty k sobě 24.11.-30.11.

Znáte tyto situace a pocity?

-         Máte skvělou náladu, ale šéf/prodavačka/sousedka vám ji zkazí (tedy vy si myslíte, že vám ji zkazili, ale ono to je trošku jinak - vy jste dovolili si ji nechat zkazit :) )?
-         Doma je rodinná idylka až do té doby než se začnou hádat děti a vy se necháte vtáhnout do „dramatu“?
-         Cítíte se skvěle, ale pak vám partner//kamarádka/atd. něco řekne a vy si to vezmete osobně?

Tak tento týden je stvořen právě pro nás, co tyto situace známe :)

A jak to bude vypadat v praxi? Nenechám si vzít svůj vnitřní klid, svou dobrou náladu, svůj dobrý pocit kýmkoliv a čímkoliv z vnější. Zkrátka se nenechám vnějšími situacemi a lidmi ovlivnit. Až se přistihnu, že jsem v situaci, kdy se tak může lehce stát, řeknu si, že mě se to nemusí vůbec týkat, pokud se tak rozhodnu a že je jen na mě, jak se budu cítit. Pokud se někdo jiný chová tak, že nám se to nelíbí nebo s tím nesouhlasíme, ok, náš názor měnit nemusíme, ale nemusíme se s tím ztotožňovat, protože to s námi nemá nic společného. 

Každý má nárok na žití svých pravd a ty pravdy se liší podle toho jaký pohled máme na svět, jaké zkušenosti máme za sebou, jak jsme byli vychováváni a v co věříme. Každý z nás má ten svůj pohled a máme na něj nárok. Nicméně se nemusíme konfrontovat s nepříjemnosti tím, že je přetáhneme do svých životů a budeme se pak cítit hůř. Píšu o tom více např. zde http://mojecestyksobe.blogspot.cz/2014/08/jak-jsem-si-sundala-ruzove-bryle.html

A co nám tento týden přinese? Více klidu a dobrých pocitů. Méně konfliktů. Více harmonie sama se sebou i s druhými. Více pochopení sebe i druhých. Více empatie. Žití v praxi jedné z dohod od M. Ruize „neber si nic osobně“ (vidět můžete v Divadle Lávka 4 dohody s Jardou Duškem). Více energie. Méně plýtvání energie. Méně tlachání. Více porozumění a blízkosti.


Přeji nám všem týden plný dobrých pocitů založených na našich vlastních rozhodnutích a síle nenechat se poddat okamžikům, které s námi neladí.



úterý 18. listopadu 2014

!SVOBODU SOBĚ, SVOBODU TOBĚ - JEDINĚ TAK NÁM, VŠEM BUDE DOBŘE!

JSME V TOM SPOLU! Moje tvoje cesty k sobě 17.11.-23.11.

Tento den je sváteční a já si říkám, že by bylo fajn věnovat nejen ten dnešní den, ale celý tento týden tomu, co nás činí svobodnými. 

A jak to bude vypadat v praxi? Budu věrná svým pocitům, své intuici a svým potřebám a budu se jimi řídit a stát za nimi, i když se budou lišit od ostatních, i když se budou lišit i od těch mých minulých, i když i mě samotné nebudou dávat v přítomnosti smysl. Zároveň si před každým svým rozhodnutím uvědomím jaké následky moje reakce/nereakce bude mít a ponesu si za to/ně plnou zodpovědnost.

A co nám tento týden přinese? Více víry v sebe, více lásky k sobě, více jistoty, více dobrých rozhodnutí, více žití v přítomném okamžiku, více radostných a skutečných prožitků, více životní energie a méně vyčerpání, více hlubších vztahů, žití v pravdě k sobě i ke druhým, více upřímnosti a otevřenosti, méně pocitů viny, méně domněnek. Zkrátka budeme se cítit lépe sami se sebou a to je to nejvíc co můžeme dát sami sobě i druhým. Ostatně o tom píšu skoro ve všech mých článcích na blogu J 

Přeji nám všem týden plný úžasných drobných i větších kroků/rozhodnutí založených na lásce k sobě i k druhým.

p.s. A co jsem o svobodě napsala v r. 2011 na www.harmonyactive.webnode.cz? :)
"Dřív jsem si myslela, že svoboda je „dovolit si všechno“. Dnes už vím, že svoboda je právě v tom, že si nemusím dovolovat vůbec nic. Nemusím nic nikomu dokazovat, vysvětlovat, zbytečně řečnit a reagovat na cokoliv a kohokoliv. Je to obrovská úleva dojít do stavu, že nemusíme vlastně vůbec nic. Je však důležité podotknout, že člověk svobodný je v souladu sám se sebou a se svým okolím a tedy žije v pravdě a v přítomnosti. Laicky řečeno je to člověk morální, který by mohl své myšlenky a své pocity naprosto v klidu vytesat do kamene. Nemá se za co stydět a nemá v sobě špetku negativity. Až se dostaneme do této fáze, již není mít za každou cenu potřebu „si dovolit všechno“, ba naopak."

A o co bych to dnes rozšířila? "Když jsi věrná svým pocitům, své intuici a svým potřebám a dovolíš si je ctít natolik, že jimi tvoříš svůj život tak, jak zrovna potřebuješ bez ohledu na minulost a budoucnost nebo na pravdy ostatních či společností uměle vytvořených pravidel, óóó!! tak to je ten stav bytí, kdy si můžeš říct jsem svobodná. A čím více si dáš svobody s vědomím následků každého svého činu, tím více ji budeš dávat naprosto přirozeně i druhým.A bude ti dobře sama se sebou a tím pádem bude dobře s tebou i všem, kteří tvou cestu zkříží."


(více o výzvě JSME V TOM SPOLU! Moje tvoje cesty k sobě zde: http://www.primazumba.cz/news/jsme-v-tom-spolu-moje-tvoje-cesty-k-sobe-tydenni-vyzvy-/


pondělí 13. října 2014

JSEM I NEJSEM STEJNÁ, JSEM I NEJSEM JINÁ


Když ženě zemře dítě, nemůžete po ní chtít, aby byla stejná jako jiné ženy, které tu zkušenost nemají. Neznamená to, že je lepší nebo horší, neznamená to vůbec žádné posuzování, protože naše životní zkušenosti se posuzovat nedají.

Srdce ženy matky zažilo bolest, která se nedá slovy vyjádřit, nedá se změřit a nikdy nezmizí. Díra v srdci, která po ztrátě dítěte zůstala se už nikdy nezacelí. Vždy tam bude a projevuje se a ukazuje všemožnými způsoby. V takových chvílích je žena často posuzována jako „divná“ nebo „jiná“. Ona se však snaží jen obalit svou bolest do naděje, víry, lásky, soužití s druhými.

Moje duše zjistila, že má dvě možnosti – buď jít dál a žít svůj život nebo zemřít. Moje duše zjistila, že i když má kolem sebe spousty pomocných rukou, náručí a podpory, je to na ní, jaké další její dny budou.

Já osobně vím, že už nikdy nebude „po“ stejné jako „před“

Zkušenost moje a mojí celé rodiny nám nikdo nevymaže. Je to zkušenost:
- velké bolesti, na kterou není nikdy nikdo připraven
- truchlení, které je individuální a může, ale nemusí nám být umožněno, tak jak potřebujeme
- hledání odpovědí a cesty, kterou jít dál
- apatie vůči všemu a všem 
- přecitlivělost, která se může projevovat „nevhodnými“ reakcemi
- uzavírání se do sebe a mít tak své bezpečné místo kde je vše dovoleno
- říkání „ne“ všemu co s vámi „po události“ neladí a říkání „ano“ co s vámi ladí
- ztráta zaměstnání aj. tzv. jistot díky překopání životních priorit a hodnot
- pomoc druhým jako poslání našich životů zde na zemi
- hledání rovnováhy
- bezpodmínečné přijetí skutečnosti a zážitek vnitřního hlubokého klidu a míru
- puštění všeho čeho se bojíme
- vědomá práce se strachem
- pocity viny, odpuštění sobě i druhým
- zažití bezpodmínečné lásky při držení zemřelé dcery v náručí
- naslouchání svého vnitřního hlasu/intuici jako nejvěrnějšímu rádci na cestě životem
- hledání cesty, jak komunikovat s druhými a žít ve vnějším světě smysluplně a ne jen přežívat
- zážitky mezi nebem a zemí
- hledání u druhých pochopení, soucit, empatii
- dovolit si být sami sebou versus přetvařování se atd.

Jsou chvíle, kdy potlačujeme to, co nám naše zkušenost přišla říct, protože chceme zapadnout do společnosti, chceme být přijímáni a nechceme vybočovat. To jsou chvíle, kdy se oddalujeme od našeho skutečného prožívání, od sebe.

Chtěla bych tímto poděkovat všem za podporu dovolit si formovat náš život tak, jak nás ovlivnily události, které jsme si neplánovali. 

S úctou k sobě, k mému muži, mým třem dcerám a ke všem zemřelým dětem a pozůstalým rodinám.


Vzpomínka na naši dceru: http://www.anjeliky.sk/amalka.htm

Rozhovor s manželem (dole): http://www.prazdnakolebka.cz/rozhovory2







Instinkt: http://www.dlouhacesta.cz/files/uploaded/UserFiles/Instinkt%20podzim%202007.pdf a http://www.dlouhacesta.cz/files/uploaded/UserFiles/1225801020_sb_cekame_dalsi[1].pdf

Co mi pomáhalo ve zkratce: „Nejvíce mi pomohla moje osobní víra, že duše mého dítěte žije dál. Komunikovala jsem s mou dcerou po její smrti, povídala si s ní, zpívala jí, představovala si, jak ji držím v náručí. Posílala jsem ji svou mateřskou lásku a věděla jsem, že jí je dobře. Při porodu a bezprostředně poté mi nejvíce pomohla podpora mého manžela a vnitřní přijetí celé situace. To, že jsem se mohla se svou dcerou rozloučit, držet ji v náručí. Dále možnost vytvořit si obláček na anjeliky.sk, vystavit si její fotku (přemalovanou) v ložnici. Dále zaměření se na svou osobní transformaci, kdy mi najednou byly některé otázky jasné, již jsem neměla potřebu hledat tolik venku, věděla jsem, že mám všechny odpovědi uvnitř. Hodně jsem četla esoterické knihy, navštěvovala různé semináře, scházela se s podobně smýšlejícími lidmi. Oslovila jsem Dlouhou cestu a komunikace s nimi a posléze možnost se aktivně zapojit do pomoci druhým. To, že jsem více konala a méně mluvila. Zaměřila jsem se na tvořivost, psala jsem ekologické články, organizovala akce pro děti i dospělé, pomáhala ostatním maminkám v rámci Dlouhé cesty.“


neděle 28. září 2014

CHCEŠ-LI ŠŤASTNÉ DÍTĚ, BUĎ ŠŤASTNÁ NEJPRVE TY SAMA

Jistě každý z nás zná rčení „jaká matka taková katka“. Naše prarodiče a rodiče nám říkávali, že nejlepší výchova je vlastní příklad. Obojí je vlastně o tom samém. Já osobně jsem si výše zmíněné dosadila tímto: NEJLEPŠÍ VÝCHOVA JE SEBEVÝCHOVA. Tam mi to sedí nejlépe, respektive  je mi to nejblíže k pochopení J

Jelikož pracuji s dětmi a jsem od malička pozorovatel, analytik, filozof a člověk hledající hloubku a spojitost, všímám si různých společných jmenovatelů, které jsem si částečně smyšleně dovolila dát do příkladů chování dětí a rodičů (níže). Pro čtenáře článku nebude jistě těžké najít spojitost, které dítě patří ke které matce. Záměrem článku není dogmatismus ani osobní zaujatost k čemukoliv nebo komukoliv, ale pouze jakási úvaha na hlas, která může (ale nemusí) pomoci mnohým z nás odhalit jisté souvislosti do našich mozaiek hledání.

Dítě do 7 let je energeticky napojené na svou matku nebo jiného nejbližšího člověka/vychovatele. Toto spojení má za následek, že dítě přejímá naprosto všechno, co má ve svém energetickém poli tento nejbližší člověk (já si zvolím pro můj článek matku). Takže automaticky přebírá nejen to vědomé, ale i to podvědomé, o čem matka ani nemá tušení, že si s sebou nese. Může se jednat o různé vzorce převzaté od rodičů, prarodičů, po generace předávané nebo se může jednat o různé nepřijaté aspekty nás samých (tzv. stíny, které raději potlačíme a nechceme vidět, než abychom s nimi vědomě pracovali) nebo o nezpracované strachy, nepříjemné zážitky z dětství atp.

Matka má ale i spousty vědomého chování, které považuje za správné, protože si díky svým zkušenostem celého svého života vytvořila své pravdy a pohledy na život. Pak přijde ale dítě a ono se nějak chová. Chová se naprosto nezištně a přirozeně bez potřeby masek, rolí a přetvářek. Dítě, které nám přesně ukáže, jak na tom jsme my samy. Najednou na něm vidíme to, co se nám líbí, ale i to co se nám nelíbí. Je to jako když se podíváte do zrcadla a vidíte tam na bradě pupínek, ale ten pupínek zakryjete make-upem, aby nebyl vidět J

Občas se mi maminky svěřují, že si neví rady, že jejich dítě se např. pořád vzteká nebo že se pořád něčeho bojí nebo  že nespolupracuje nebo že je pořád nemocné nebo  že do všeho kope nebo že kouše nebo že provokuje všechny kolem atp. Každá z nás matek má nějaký příklad, který si u svého dítěte vybavíme, nějaké téma, které řešíme a které se nám nedaří tak lehce „odstranit“ a přijmout. A i když víme, že je naše dítě to nejlepší na světě, že je chytré a šikovné a má spousty plusů, tak stále máme minimálně jedno téma, které v sobě řešíme.

A nyní se dostáváme k tomu jádru. Ano, téma řešíme v sobě, protože ono to téma je naše. Dítě nám pouze ukazuje, co v sobě máme i my. Chceš-li změnit dítě, změň sebe. Chceš-li, aby tvé dítě žilo šťastný spokojený život, buď šťastná a spokojená ty. Chceš-li, aby tvé dítě bylo naplněné, pohodové, spolupracující, pozitivní, radostné, optimistické, láskyplné, soucitné, empatické, zdravé, buď taková i ty! Je to tak jednoduché, jen my si to svými hrami a programy nedovolíme, brzdíme.


Lada se pořád něčeho bojí. Bojí se zkoušet nové věci, bojí se jít mezi jiné děti, bojí se vysavače, bojí se ….
Maminka Květa vypadá jako hrdinka. Člověk by řekl, jak to dělá, že vše tak skvěle zvládá. V sobě má ale malou Květušku, která má malou dušičku, která má tolik strachů se kterými si neví rady a tak se jim raději vyhybá. Některé věci prostě nedělá, nezkouší, někam nejezdí, nekonfrontuje se s určitými lidmi, situacemi atp.

Aneta na cvičení pořád někoho provokuje, šťouchá, tahá za vlasy, dloube do zad, schovává lahev na pití atp.
Maminka Anna nemá dost pozornosti. Nebo si myslí, že nemá. Zkrátka touží po pozornosti. Kdyby si ji dala sama sobě, nemusela by ji hledat jinde. Ale ona je ve fázi, kdy ji hledá a potřebuje od jiných. Nedostává se jí a proto všemožnými způsoby (ale inteligentním a nenápadným a hlavně dospělým způsobem - přeci není dítě, které to dá najevo okatě J na sebe upozorňuje. Už neprovokuje a nešťouchá a  netahá za vlasy, ale našla si svůj originální způsob provokování, tak aby pozornost získala.

Vanda  se pořád mračí. Nikdy se nekoukne do očí, když s ní nebo k ní mluvíte. Nekomunikuje a tváří se pořád jak kakabus. Je věčně nespokojená. Do cvičení se zapojuje, jen když tam není maminka a dokonce si ho i užívá a i se usměje.
Maminka Světlana je nespokojená sama se sebou, se svým životem. Navenek to nemusí být ani tak vidět, protože se naučila hrát dokonalou roli spokojené ženy, matky, člověka. Uvnitř je však nešťastná, vadí ji spousty věcí a podvědomě vyhledává „neštěstí“ druhých, aby se jí částečně ulevilo. Tímto způsobem do svého energetického pole tahá ještě více nepříjemných zážitků, které ji jen utvrzují v jejím pohledu na svět, v její pravdě.  Tato maminka se často neusmívá a má pocit, že když se jiný člověk pořád usmívá, že si na něco hraje, že to není opravdové.

Josefína je usměvavé sluníčko, nadšené do všeho, chtivé se naučit něco nového, spolupracující. Do všeho se vrhá po hlavě s radostí a těšením se. Pořád se usmívá. Je radost být v její přítomnosti. Ale pozor její přítomnost mají rádi pouze děti a dospělí, kteří nemají převzaté negativní programy.
Maminka Dana se pořád usmívá, protože ví, že život je krásný. I ona má spousty problémů a starostí jako každý jiný, ale rozhodla se, že život bude i tak milovat. Je vděčná a ve všem se snaží vidět to dobré. Snaží se ho vidět i v druhých. Vyřazuje z ní spokojenost.

Marta by tak moc chtěla spolupracovat, tancovat, užívat si každou minutu svého krásného života, ale pořád ji jakoby něco sráží zpět. A tak chvilku se raduje a chvilku se mračí na celý svět.
Maminka Sára si myslí, že si nemůže dovolit být krásnou, úspěšnou, zdravou, spokojenou ženou. Pořád ji něco brzdí. Jako by ji šotek v hlavě říkal „mrač se, protože jedině tak nebudeš vybočovat, budou tě všichni mít rádi a přijímat tě“. Druhý šotek ji říká „usmívej se a buď šťastná a lidi tě za to budou nenávidět, protože budeš vybočovat“.

Zlata pořád kňourá, věčně si stěžuje na nějakou bolest, ať je to bříško nebo hlava. Nic ji není dobré. Máloco ji dodá opravdovou energii chtít zkoušet nové věci. Pořád se tváří jako chudinka, chce, aby ji druzí chovali, litovali, věší se za ruce. Když mluví, tak je to tak slabým kňouravým hláskem, že to není téměř slyšet.
Maminka Vlasta se cítí jako oběť. Naučila se tuto hru již jako dítě a naučila se jí transformovat do hezky uhlazené dospělé formy. Když má možnost, tak si na něco stěžuje. Chleba byl moc tvrdý, oslava moc hlučná, sousedka neupravená, paní učitelka nepříjemná, okna moc špinavá atd. "Ona má těžký úděl na tomto světě, mnohem těžší než všichni ostatní."

Podobných příkladů bychom jistě našly mnohem víc. Každá z nás si může najít svůj vlastní. Ne proto, abychom se trýznily nebo vinily, ale proto, abychom si to zuvědomnily a mohly tak s tím pracovat. Aby dané téma pro nás již nebylo tématem a my se mohly radovat ze sebe i ze svých dětí.

Jsme na tomto světě proto, abychom se radovali a žili naplněný život plný štěstí, lásky, hojnosti a zdraví. Každý z nás si nese v sobě určité programy, které nám stěžují naši cestu za výše zmíněným. Ale ta cesta existuje a je jich dokonce mnoho, jen se na některou z nich musíme vydat, podívat se do sebe velmi upřímným a otevřeným pohledem tak, abychom své programy uviděli, přijali a mohli s nimi poté vědomě pracovat. Všechny děti jsou úžasné dokonalé bytosti, které jen naprosto dokonale kopírují to, co jsme my sami. Není nic špatně ani nic dobře, je pouze rezonance. Výsledky rezonance toho, co jsme my samy můžeme vidět všude – v našich vztazích, situacích, které zažíváme a v neposlední řadě i v našich dětech.

Milujme sebe, milujme svůj život, milujme bližního svého.

Pokud chcete pomoci transformovat své vědomé, ale i podvědomé programy, ráda vám s tím pomůžu: http://www.primazumba.cz/uspesne-promeny/


neděle 14. září 2014

DOPIS SOBĚ

Moje milá Lucinko!
Je na čase, abys věděla kdo jsi a o čem je život. Píšu ti tento dopis, protože jsi pro mne ten nejdůležitější člověk na světě. Ty jediná jsi pro mne tou nejlepší, nejdokonalejší a nejúžasnější bytostí na světě. Tebe bezpodmínečně přijímám a miluji. Jsi úžasná taková jaká jsi a nepotřebuješ na sobě měnit vůbec nic. Není náhoda, že jsi se narodila do tohoto světa a vybojovala jsi si své místo zde. Nepromeškej svůj život tím, že budeš o sobě pochybovat, že budeš ze sebe dělat něco méně než jsi. Není to potřeba, protože já tě mám ráda takovou jaká jsi. Nemusíš se snižovat na moji nebo kohokoliv úroveň, nemusíš se přizpůsobovat druhým, nemusíš souhlasit s druhými, nemusíš hledat vzory jinde, stačí, když budeš v každém okamžiku sama sebou, jak zrovna cítíš a jak zrovna potřebuješ. Pamatuj se, že nikdy nesmíš jít sama proti sobě. Ty jediná jsi ta nejdůležitější osoba pro sebe a pokud chceš na sklonku života se ohlédnout a říct si jaký úžasný život jsi prožila a jaké úžasné dary jsi přenechala svým dětem a generacím, miluj se, stůj při sobě, nechoď nikdy proti sobě, zvedni hlavu a jdi vstříc své vizi. Neboj se tvořit a uskutečňovat své sny. Nenahlížej na překážky jako na problémy, ale jako na situace, které budeš respektovat a zároveň věřit, že ti má přinést něco nového (změnu, posun) a že je vždy řešení, jen je potřeba udělat akci k její proměně. Jen ty sama máš tu moc a sílu změnit vše na co si vzpomeneš. Ty rozhoduješ o tom, kdo a co ti vstoupí do života.
Bedlivě zvažuj koho a co vpustíš do svého života, do své energie, která je vzácná, kterou ctíš a miluješ, vážíš si jí a pečuješ o ní s láskou. Tvoje tělo je tvůj chrám, pečuj o něj, tvoje srdce je tvoje útočiště, važ si ho, tvoje mysl je tvoje řídící centrum, řiď jej vědomě s láskou vůči sobě. Jsi úžasná ženská, která má spousty kladný vlastností. Jsi empatická, sympatická, pozitivně naladěná, optimistická, energická, tvořivá, kreativní, co si umaneš, to ti jde, dokážeš svou vášní nadchnout druhé, jsi radostná, usměvavá, jiskřivá, plná pozitivní energie. Dokážeš se naladit na druhé a šestým smyslem vědět to, co ostatní nevidí. Jsi láskyplná. Využívej svých předností s láskou a úctou k sobě, nikdy nejdi proti sobě. Vždy měj na mysli, že nemusíš být hodnou holčičkou, aby tě druzí přijímali. Buď ženou KRÁLOVNOU,  která ví co chce, má svou vizi a podle toho se rozhoduje. Miluj své osobní zlatíčko, svou osobní hodnotu, která tě vždy správně povede na tvé cestě. Tvá rozhodnutí ať vychází podle tvého osobního přesvědčení. Nezapomeň, že máš volbu v jakém vesmíru chceš žít a vždy si vyber přátelský vesmír. Jedině tak tě život povede do přátelských situací, potkáš se s přátelskými lidmi a zažiješ spoustu dobrého. Teď, když čteš tento dopis, já žiji to, co píšu výše. Jsem šťastná, vyrovnaná, moudrá, rozhodná, přijímající i dávající, vím co chci a mám se ráda bezpodmínečně. Nedokazuji nic druhým, ani sobě, protože vím jaká je moje hodnota. Jsem naplněná ve vztahu k sobě, ve vztahu k manželovi, ve vztahu k dětem, ve vztahu s ostatními. Jsem naplněná v práci, je to moje poslání a přátelský vesmír se postaral o to, abych měla nádherné prostory, které tvořím pro mé klienty, kterých si vesmírně vážím. Jsem vděčná za moje zdraví a zdraví mých dětí. Jsem vděčná za to, že jsem obdařená tolika dary, které mi život dal a neustále dává. Jsem vděčná za to, že mohu dávat i já skrze mou plnou vnitřní nádobou radosti a pozitivní energie. Bydlím v domě, který je naším bezpečným útočištěm. Mám úžasné sousedy, vztahy, práci, děti, rodinu a další vize a mé kroky přesně směřuji tam, kde chci být a kde se cítím skvěle. MILUJI  TĚ. DĚKUJI TI. PROSÍM ODPUST MI. OMLOUVÁM SE. Tvoje Lucie
p.s. tento dopis jsem si napsala v červnu 2013 v rámci Neurorestartu s J. V. Čmolíkem. dopis mi byl poslán zpět po roce a kousek. děkuji za to! dnes jsem si ho otevřela. udělal mi radost, kterou chci sdílet dál tím, že ho zveřejňuji. co byste napsali sami sobě vy?

pátek 12. září 2014

STRACH JE OPAKEM LÁSKY?

Toto slovní spojení jsem si před lety vytáhla z karet. Vůbec jsem to tenkrát nedokázala uchopit a pochopit. Časem jsem si uvědomila, že když jsem ovládána strachem, tak jednám většinou tak, že toho později lituji. Tedy jsem naprosto vzdálená láskyplného chování. Někdy nás strach dokáže ovládat natolik, že můžeme ubližovat svým nejbližším včetně sami sebe. Jak často slýcháme „já se takto ale chovám z lásky k tobě, já tě mám ráda, proto ti říkám to a to“. Ano, myslíme to dobře, ale když nás strach přehluší, tak prostor pro vyjádření lásky není takový, jaký by mohl být.

Sama jsem hodně senzitivní typ, emočně často vyjadřující se. Někdy mluvím a emočně se vyjadřuji dříve, než mi stačí moje mysl říct „udělej si nádech výdech nebo vyspi se na to atp.“ A protože si stále s sebou vláčím pár nezpracovaných strachů, občas mě doženou do nevhodného chování. Jakmile mě po výbuchu emocí dožene moje mysl, snažím se to napravit, ošetřit svůj strach a dát tak opět prostor lásce.

Sama jsem byla nucena najít spolupráci se strachem, když jsem byla po třetí těhotná a měla za sebou úmrtí miminka. Vědomá spolupráce se strachem u mě vypadala tak, že jsem strach nahradila důvěrou, která mě automaticky přepnula z energie strachu do energie lásky. Strach nade mnou najednou neměl takovou moc a já si díky tomu mohla užívat svého těhotenství tak jako každá jiná maminka. Důvěra jde totiž s láskou ruku v ruce. Důvěra, že je vše v pořádku tak, jak to je a že je o mě i mé nejbližší postaráno. Zároveň i důvěra, že můj strach je ok, že mám na něj právo, že ho zcela přijímám. Podobný princip se dá použít na všechny naše vědomé strachy. 

Další naprosto triviální příklad ze života může vypadat např. takto:
Máma své dítě miluje nadevše. Tedy pokud by tato láska k dítěti byla naprosto čistě projevována bez špetky strachu, tato matka by své dítě zahrnovala láskyplnými slovy a činy od rána do večera. Ale máma má v sobě spousty strachů. Jeden z nich je např. „bojím se, aby nenastydl“. A tak jakmile dítě nemá bačkory nebo mikinu, maminka dítě okřikuje někdy by se dalo říct, že až buzeruje a hysterčí a přenáší tak svůj strach na své dítě, které např. vůbec chlad necítí, je mu dobře, je mu teplo. Kdyby to tak nebylo, obléklo by se samo od sebe. Jiná máma, která strach v této oblasti nemá, by si plně a radostně užívala přítomnost s dítětem bez ohledu na počasí nebo oblečení.

Podobných strachů menších či větších nás provází různými našimi vztahy – ať k partnerovi, kolegyni v práci nebo prodavačce v obchodě. A samozřejmě i náš nejdůležitější vztah a to je ten, který máme sami se sebou. 


Práce s nimi je někdy na dlouhou trať, nicméně pokud si uvědomíme, že opakem je láska a že jde v ruku v ruce s důvěrou, může se nám s nimi lépe spolupracovat.

čtvrtek 11. září 2014

DODATEK K MINULÉMU PŘÍSPĚVKU "MOJE PRAVDA JE PŘÁTELSKÝ SVĚT"

http://mojecestyksobe.blogspot.cz/2014/09/moje-pravda-je-pratelsky-svet.html

Představme si, že vše je energie – myšlenky, slova, prostředí kde se nacházíme, práce, kterou děláme a samozřejmě lidi kolem nás včetně nás J Energie je jen jedna, avšak s různými náboji a proto máme strach a důvěru, zdraví a nemoc, hojnost a nedostatek, lásku a nenávist atd. Jaký náboj dáme svým myšlenkám, slovům, víře a tedy sami sobě, takovou energii budeme živit a zhmotňovat. Když je tedy v mém energetickém poli nemoc (jinými slovy věřím v nemoc, mám strach z nemoci, moje pravda je nemoc – viz můj předešlý příspěvek), tak pochopitelně se s ní všude konfrontuji, všude o ní čtu, všude ji vidím a hlavně ji i zažívám buď já sama, nebo např. mé děti. Pokud v mém energetickém poli nemoc nemá své místo a je tam pouze naprostá důvěra a přítomnost dokonalého zdraví, tak to samé se mi samozřejmě zhmotňuje i v mé realitě (opět dochází k potvrzení mého vidění světa – mé pravdy).

Takto si můžeme dosadit do svého života cokoliv, co máme zacyklené. Může nám to pomoct najít ohnisko našich stále se opakujících nepříjemných situací a zkušeností a udělat tak nápravu, která bude vycházet zevnitř. Můžeme pak žít naprosto odlišnou realitu.



MOJE PRAVDA JE PŘÁTELSKÝ SVĚT

Chtěla bych napsat pár slov o tom, jak nás ovlivňuje to, čemu dáváme svou pozornost a čemu věříme.

Před lety jsem do svého života občas přitahovala konfliktní situace a lidi -  v obchodě, v rodině nebo na pracovišti. Můj vnější svět tehdy promítal moje vnitřní vidění světa a směřování mé energie. Tenkrát jsem si myslela, že to co venku vidím, zažívám a žiji je skutečnost, že je to něco co je skutečná a jediná realita a já ji nemohu nijak ovlivnit. Díky tomuto nastavení jsem trpěla, protože jsem se často cítila jako obětní beránek jiných, když mě někdo nepravě obvinil nebo když si na mě někdo otevřel pusu. Myslela jsem si, že je to mým nízkým sebevědomím, výchovou a zkušenostmi. Ano, i to hrálo svou roli. Hlavním hnacím motorem těchto událostí však bylo mé vnitřní nastavení, že svět venku není vždy a všude přátelský, že svět venku jsou války, hrozby, nepravosti a zlo. Nějaká část ve mně však stále doufala a věřila (tenkrát jsem tomu říkala naivita), že to tak není, že jsou krásní lidé, krásné situace, krásný svět. A tak můj život byl hodně o vlnách – vše super (skvělé zážitky, potkávání úžasných lidí atp.) nebo vše špatně (nepříjemné situace, konfrontace s druhými atp.).

Dnes se mi málokdy stane, abych se účastnila konfliktních situací, a když se mi to přeci jen stane, tak do nich nezabředávám a nenosím je v sobě. Málokdy vidím nebo slyším o špatných zprávách nebo o něčem co mě může ohrožovat. Za tu dobu jsem v sobě totiž přenastavila vidění světa. To, čemu dnes věřím se liší od toho, čemu jsem věřila v minulosti. Dnes vím, že venku se setkáváme jen s tím, co skutečně jsme uvnitř. Už vím, že nejsem obětí skutečnosti (reality), ale tvůrcem, který si sám vybírá, co chce zažívat, s čím a kým se setkávat a co chce vidět. Ano, vím, že jsou ve světě války, že se dějí nepravosti a že není vždy a všude vše růžové. Ale také naprosto silně a bezpodmínečně věřím, že svět je plný krásných nezkažených míst a žije na něm tolik nádherných lidí, kteří dělají svět krásnějším. Vybrala jsem si život v přátelském vesmíru a ten se mi odměňuje tím, že ho i zažívám. Setkávám se s lidmi, kteří mi zrcadlí mou víru, která prošla transformací od naivity po pevnou důvěru. Zažívám situace, které mi potvrzují mé nastavení, protože život nám vždy potvrdí jen to, co považujeme za pravdu a kam směřujeme svou pozornost a energii.

Když se budeme zaměřovat na zlo, budeme ho všude vidět a jen se tak utvrzovat v tom, že „zase máme pravdu“ (zase nás okradli, zase nám lhali, zase nás obelstili atp.). Když se budeme zaměřovat na dobro, budeme ho potkávat na každém našem kroku a opět nás to utvrdí "v naší pravdě" (život nás nepřestane překvapovat v pozitivním slova smyslu).

Záleží na každém z nás, jakou pravdu chceme vidět, cítit, zažívat a ŽÍT. 

pondělí 18. srpna 2014

BÝT SAMA SEBOU?

Pamatuji se, jak jsem si asi v 6 letech kladla otázku kdo jsem já a kdo jsou ti druzí a jak můžu být já někdo jiný než ten druhý, když ten druhý je na tom úplně stejně a klade si stejné otázky. Je to asi normální se v tomto věku na podobné otázky ptát, sama to vidím u svých dcer. 
Otázka kdo jsem se mi stále vracela, stále jsem si říkala, když nevím kdo jsem, jak mohu být sama sebou? Co to je být sama sebou? Já chci být sama sebou, ale jak poznám, že jsem sama sebou? Co jsem já a co je už jen společensky vytvořený program?

V době mého dětství neexistovaly věty typu „buď sama sebou“ a tedy ani žádné vysvětlení co to vlastně znamená. O to více jsem si podobné otázky kladla sama sobě, neustále jsem nad tím filozoficky dumala, a když jsem měla možnost si o tom s někým popovídat, bylo to pro mě vždy téma číslo jedna.

Pamatuji se, jak jsem si moc přála, aby mě rodiče „brali takovou jaká jsem“ a vlastně veškeré naše rozpory v době mého dospívání pramenily z toho, že jsem měla pocit, že mě „neberou takovou jaká jsem“. Stále tam byly nějaké podmínky a já se čím dál více vzdalovala od nalezení odpovědi na mou dětskou otázku, kdo jsem a jak být tím kým jsem, tedy sama sebou.

Byly momenty, kdy jsem cítila naprosté souznění sama se sebou, kdy jsem najednou neměla potřebu se ptát a kdy jsem splynula s otázkou i odpovědí a prostě jsem „jen byla“. Podobné momenty jsem zažívala většinou v tichu, kdy jsem byla sama se sebou, kdy jsem nenechala řídit svou mysl, kdy jsem se zcela ponořila do proudu života a splynula jsem s pravou podstatou sebe samé a přirozeně jsem si dovolila být sama sebou, protože jsem najednou věděla kdo jsem.

Podobných záblesků bylo několik, ale nebylo lehké se v takovém stavu udržet. Moji cestu jsem vždy nechala zkřížit někým „chytřejším, zkušenějším, moudřejším“, zkrátka tzv. nechala jsem se ze své cesty svést (kecat si do toho :). Pak jsem zase nějakou dobu kráčela po té své nesvé cestě a opět mě to dovedlo do bodu ptaní se a hledání odpovědí, záblesků atd.... začarovaný kruh.

A protože když se ptáte a hledáte, tak vás život vždy nasměruje tak, abyste ty své odpovědi našly a protože je někdy neslyšíte a nevidíte, musíte si někdy sáhnout na úplné dno a odevzdat se životu. Teprve pak zažijete, kdo skutečně jste, aniž byste to chtěli vědět. Najednou není třeba otázek, protože UŽ VÍTE!

A kdybych se měla vrátit zpět do nevědomí, do éry otázek a potkala se sama se sebou nebo třeba s tebou, řekla bych nám asi toto:

Jsi vším, na co jen pomyslíš. Jsi mocnou silou, která léčí a koná zázraky bez úsilí a dokazování. Jsi vědomím, které je tak čisté, že minulost, přítomnost i budoucnost splývá v jeden okamžik beze skvrn. Jsi světlem, které nemá vypínač. Jsi láskou, která nemá podmínek. Jsi dokonalá tak jako všechny zázraky světa, ale ani všechny naše smysly nedokáží vstřebat tu velkolepost, kterou jsi.

A tak, když si přeješ být sama sebou, buď majákem svítícím do všech stran, rozpínej se dál a dál a nezapomeň začít u sebe, protože můžeš svítit druhým jen tehdy, pokud si uvědomíš, že ty jsi tím světlem. Raduj se a důvěřuj svému hlasu, který tě vede po tvé cestě přesně tak, jak cítíš ty sama. Nemusíš dělat vůbec nic, stačí jen být. Jsi smutná? Tak buď. Jsi veselá? Tak buď? Vše je jedno, jen my pozemšťané jsme přidali někde plus a někde zase mínus.

Vždy jsi chtěla spasit svět, tak splyň se svou pravou podstatou a pak už se jen nech unášet proudem života. Všechny tvé cesty se ti samy odkryjí, odevzdej se jim a pak už jen konej beze strachu a úsilí a jen buď tou změnou, kterou chceš tady na Zemi v tomto životě vidět.

neděle 3. srpna 2014

SUNDAT RŮŽOVÉ BRÝLE, PŘIJMOUT NEPŘIJATELNÉ A ZÍSKAT SVOU MOC ZPĚT

Příklad níže je smyšlený, můžeme si do něj dosadit jakýkoliv jiný J

Máte dobrou náladu, usmíváte se na celý svět. Je vám zkrátka dobře a jste zcela čistě naladění na lásku ve svém srdci, kterou chcete projevit i navenek.

A tak si tak jdete po ulici a najednou potkáte paní, o které víte, že o vás minulý týden mluvila dosti nehezky za vašimi zády J. Víte, že ona se na vás určitě usmívat nebude a že vás ani (zase!!) první nepozdraví J. V tu ránu zapojíte do své čisté radosti hlavu, tedy mysl, která produkuje různé scénáře, domněnky a osobní zaujatosti. Z přítomného okamžiku skočíte do budoucnosti. 

A už jste téměř vedle sebe a vy se zaseknete a prostě tu paní taky jako první nepozdravíte a taky se na ní neusmějete anebo jestli to uděláte, tak jen proto, abyste jí ukázaly, že vy jste tedy naprosto v pohodě a že vás nikdo a nic nemůže vůbec rozhodit J

Cvak! 

V tu chvíli vás paní dostala na svou stranu a vy jste se nechali převálcovat její energií. Navíc se vám právě potvrdily všechny ty vaše úvahy, že vás skutečně nemá ráda a že je fakt pravda, že vás pomlouvá a že vás doopravdy nezdraví, že to nebyla minule náhoda J 

Musím se usmívat, jak dětinsky to zní, a musím se usmívat, jak častokrát se mě něco podobného týkalo J. Co s tím? Jak se nenechat převálcovat nižší energií, která vychází z mysli a má negativní podtext? Je to jednoduché, i když v praxi občas těžko realizovatelné. 

Přijměte to! Sundejte růžové brýle, prociťte to, povolte ventilek svým emocím a pak to prostě přijměte. Přijměte sebe, je (ty druhé), situaci, realitu, která se mi děje venku, i to co ve mně způsobilo tu realitu venku. A pak se podle toho zařiďte. Např.

Nevynakládejte svou drahocennou energii na lidi, kteří ve vás nechtějí vidět to hezké, kteří nepřijmou pozvání vašeho otevřeného srdce, kteří netouží po sdílení toho pěkného, co nám život nabízí a o čem je. Přestaňte se snažit udělat dojem na takové lidi, protože dřív nebo později vás to převálcuje. A pak se to bude opakovat znovu a znovu, dokud to ve svém životě nevyřešíte (nepřijmete). Ale pozor ne venku, ale uvnitř. Venku můžete pozdravit, protože jste slušně vychované, venku se můžete usmát, protože vaši radost vám nikdo nemůže vzít, ale musí to být opravdové, skutečné a nesmí být za tím záměr, že chcete někoho změnit nebo že to chcete někomu natřít (ironie, pýcha). 

Přidat popisek
Každý z nás má právo si zvolit do svého života to co chce, potřebuje, v čem mu je dobře a pokud k tomu právu přidáme i velkou dávku zodpovědnosti, přestaneme se zabývat ostatními, kteří jsou na jiné vlně. Je na nás, jak budeme žít svůj život, jaké energie budeme přijímat a jaké budeme vysílat ven, protože všechno a všichni jsme stejně JEDNO a  nebo jedno? J

pátek 18. července 2014

ŽIVOT BEZ VÝMLUV

Manžel nedávno dostal nabídku na možnost přednášet na festivalu osobnostního rozvoje. Myslela jsem, že zvolí jeho obvyklé přednášející téma – finance nebo sport. Nakonec z toho bylo povídání na téma „život bez výmluv“. Dnes si půjčím tento název a rozvinu mými slovy.

Často si lidé stěžují, že to a to jim nevyhovuje. Nejčastější odpovědí proč neudělají změnu z nevyhovujícího do vyhovujícího je, že to zkrátka nejde, protože to a to musí a naopak to a to nesmí. Takovéto životní postoje máme proto, že dáváme přednost nevyhovující jistotě před nejistotou. Raději zůstaneme za zavřenými dveřmi a nejsme ochotni místnost opustit, abychom mohli objevit a otevřít dveře nové.

Nutno podotknout, že je to tak naprosto ok, protože nic není ani špatně ani dobře, vše
se děje pro každého z nás přesně tak, jak má, jen je důležité připomenout si, že se nám děje jen to, co my sami dovolíme a že zodpovědnost za to co se nám děje neseme jen my sami.


Říká se, že člověk by si vědomě nikdy neublížil, tedy nedostával by sám sebe do nevyhovujících situací, neobklopoval by se prostředím (tedy i lidmi), které by mu nedělalo dobře. Je to tak skutečně ale pouze za předpokladu, že jsme si vědomi právě té spojitosti, že jsme tvůrci svého života, tedy toho příjemného, ale i toho nevyhovujícího. Za předpokladu, že jsme si vědomi, že máme volbu rozhodnutí a že dokážeme rozpoznat, co nám slouží a co již ne.

Proto, zkusme místo neustálých výmluv, proč něco nejde nebo kdo všechno za naše nepříjemné pocity nebo trable může, najít odpovědi proč volíme jistotu před nejistotou, komfort před nepohodlím, strach před důvěrou, manipulaci před svobodou, bílou ovci před černou.

Odpovědi nám můžou pomoci najít ukotvení ve vědomém rozhodování se v různých životních situacích a možná se i přistihneme, že jsme najednou více otevření možnostem, které přesahují naše dosavadní hranice.

pátek 27. června 2014

HLUBOKO UVNITŘ JE PŘÍBĚH...

SCÉNÁŘ č. 1
Dlouhá fronta na poště. Lucie právě zmáčkla na poště tlačítko pro „invalidy, těhotné a ženy s miminky“.
Na poště v řadě Bohunka: „Co si o sobě ženská myslíte? To snad není možný, jak jsou lidi v dnešní době vyčůraný. Jen si stoupněte na konec fronty a hezky si počkejte jako ostatní slušní lidi. Co má říkat tady paní s kočárkem s brečícím dítětem nebo támhle pán na vozíku? Pro ně jsou určená tahle tlačítka.“
Lucie se nezmůže na nic jiného než na tupé pokývání hlavou, že mají vlastně pravdu. Nemá ani dítě, ani není na vozíku. Smutně si pohladí bříško a se slzami v očích se dívá na maminku s kočárkem, která ji s opovrhavým pohledem předběhne.

SCÉNÁŘ č. 2
Na poště šeptá paní Bohunka do ucha své sousedce: „To je ta Lucie, jak jí zemřela ta holčička. Chudák holka. Já bych to na jejím místě asi nepřežila.“ Postupně si informace šeptem předávají ostatní ve frontě.
Lucie právě zmačkla tlačítko pro „invalidy, těhotné a ženy s miminky“.
Na poště v řadě Bohunka: „To víte že jo, jen jděte. Pusťte tady paní.“ Bohunka a ostatní lidi ve frontě se se soucitem a povzbuzujícím výrazem podívají na Lucii. Lucie se pousměje, poděkuje a moc se ji uleví.

(Lucie je 5 dní po porodu mrtvého dítěte. Dítě ji zemřelo v břiše ve 42. týdnu těhotenství. Byla to krásná zdravá holčička, jen už nežila. I když ji lékaři zastavili laktaci, hormonálně prožívá stejné období jako jiná šestinedělka. Má velkou bolest v duši, vyplakala spousty slz. Nemá sílu se s někým dohadovat nebo přít. Jediné co si přeje mít zpět je své dítě. Je jí fyzicky nevolno, je zesláblá. Na poště si šla vyzvednout úmrtní list. Scénář č. 1 zde nikdo nevěděl, co se Lucii stalo, Scénář č. 2 je jasné z příběhu, že o tom věděli všichni. Založeno na skutečném příběhu.)

Pokud by Lucie měla na čele napsáno co se stalo, nemusela by se vůbec konfrontovat se situací ve scénáři č. 1. A to se týká nejen Lucie a tohoto příběhu, ale nás všech a xy příběhů, které denně potkáváme ať v té či oné roli. Ne vždy máme možnost "napsat si to na čelo", proto je pak velmi důležité s kým se setkáme, kdo prolne náš zásah příběhem a hlavně jakým způsobem.

Začíná to nevině. Holčička šeptá druhé holčičce, aby se podívala co má třetí holčička za boty. Čtvrtá holčička je zvědavá o čem si šeptá a přidá se k nim, smějí se, ukazují a zařazují si holčičku s odrbanými botami do škatulky s názvem „divné boty=divná“ a podvědomě si příště budou hledat další důvod co na této holčičce najít „jiného“. A příště to možná bude její styl mluvy, smíchu, chování. Nepodporujme u svých dětí takové chování, vysvětleme jim raději co tím mohou způsobit za řetězec reakcí a naučme je dívat se pod pokličku. (v tomto případě žije holčička jen s maminkou, nemají peníze a boty dědí po bratrovi.)

Nesuďme druhé podle toho, co vidíme nebo spíš nevidíme. Za každém naším chováním je schovaný příběh, příběh, který neznáme a který zanechal na každém z nás nějaké stopy. Vnitřní příběh, který vytváří naše příběhy venku a často nevědomě ovlivňuje naše chování, přístupy k životu a všechny ty reakce, které utváří naši realitu (o vědomém tvoření naší reality se dozvíte v jiných mých článcích :) nebudu nyní rozvíjet a ponechám téma článku).

Neuzavírejme lásku vůči druhým a nepropadejme tak do nesoucitu, neempatii, nepochopení, nedůvěře a oddělení se. Zkusme se příště, až nás někdo něčím „naštve“, udělat zpátečku a otevřít své srdce, kde se ukrývá láska.  Když se začneme takto na lidi koukat kolem sebe, možná zjistíme, že se nám jejich příběhy začínají  kousek po kousku odkrývat a my tak můžeme v sobě pěstovat jednu z našich přirozených ctností vycházející z jednoty, kde vládne soucit, empatie, porozumění, důvěra a láska. Budeme pak blíž nejen k druhým, ale i sami k sobě. 

úterý 10. června 2014

MOJE PRAGMATICKÁ :) DOPORUČENÍ NEJEN NA LÉTO

RANNÍ VODA S CITRÓNEM – Hned ráno po probuzení se napijte čisté vlažné vody s citronem. Budete se cítit svěží, nastartujete svůj metabolismus, upravíte své PH a zbavíte se toxinů.

RANNÍ POZDRAV SLUNCI – Pořádné protažení hned po ránu nás nejen příjemně nastartuje, ale zároveň protáhne a uvolní ztuhlé svalstvo a klouby po nočním odpočinku.

DOPOLEDNÍ VITAMÍNOVÁ BOMBA – Celé dopoledne si můžeme dopřávat ovocné šťávy nebo šejky. Kombinujte ovoce dle momentální chuti bez počítání kalorií. Dopřejete svému tělu nejen potřebné vitamíny a minerály, ale upraví se vám i základní střevní funkce J

PĚT MINUT NA SLUNÍČKU – Pětiminutový vědomý pobyt na slunci vás nabije životadárnou energií slunce, kterou pocítíte na svém duševním i fyzickém rozpoložení.

I DROBNÁ ZMĚNA DĚLÁ VELKÉ DIVY – Nahraďte bílý cukr třtinovým, bílou mouku celozrnnou/špaldovou atp., ochucený jogurt bílým, mléčnou čokoládu kvalitní hořkou, smažené vařeným nebo pečeným, kávu meltou, tavené sýry lučinou, uzeniny libovým masem, hranolky brambory, šťávy vodou atp.

VĚŘTE SVÉMU TĚLU – Dokonalý nástroj, který je propojen se vším, co jsme my. Nikdy ho neobelstíme, vždy nám dává jasné signály, jen ho musíme poslouchat a zařídit se podle toho, co zrovna potřebuje – ať se jedná o odpočinek, změnu životní stylu nebo kompletní transformaci celého našeho života.

PŮL HODINA JEN PRO SEBE – Není důležitějšího vztahu než ten, který máme sami se sebou. Tam se totiž vytváří vše, co se odehrává pak venku. Dopřejte si svou půl hodinku denně jakkoliv to zrovna cítíte – např. procházka, meditace, četba, masáž, příprava jídla jen pro sebe, psaní deníku, nicnedělání, cokoliv vás napadne, kde budete cítit spojení sami se sebou bez vnějších vlivů.

PRAVDA, KTERÁ SICE MŮŽE BOLET, ALE LÉČÍ– Pokud se naučíme být pravdivý sami k sobě, dokážeme si otevřeně přiznat a upřímně připustit vše co jsme my sami, vše co se nám na sobě líbí i nelíbí a přijmout to bez podmínek, často se díky jen tomuto procesu otevření se skutečné pravdě ledacos může samovolně uzdravit a odejít a my můžeme pocítit velkou psychickou i fyzickou úlevu.

PRAVIDELNÝ PEELING A KARTÁČOVÁNÍ – Aby naše pokožka mohla dýchat a zbavovat se toxinů, potřebujeme ji pomoci póry otevřít a udržovat je v čistotě. K tomu nám pomůže kartáčování nebo peeling celého těla. Začínáme od chodidel krouživými pohyby směrem k srdci.

VĚDOMÉ DÝCHÁNÍ – Náš dech je základní esencí našeho žití na zemi. Pomáhá nám uvolňovat se, zklidňovat se, zbavovat se nepotřebného, získávat podporující, nalaďovat se na přítomný okamžik. Najděte si svůj vlastní dýchací rituál, který vám připomene, kdo jste a kde se právě nacházíte.

RITUÁLY – Rituály nám pomáhají se v našem životě lépe orientovat, dávají nám jistotu a zvyšují sebevědomí. Je na každém z nás na co se chceme ve svém životě zaměřit a co nám zrovna v přítomnosti bude pomáhat, sloužit a podporovat. Podle toho si vytvořme své vlastní denní, týdenní, měsíční, roční nebo jakékoliv rituály. Důležité je, abychom se na ně těšili a měli v nich oporu.

O těch mých konkrétních napíši třeba příště J




čtvrtek 29. května 2014

KDYŽ DUŠE PROMLOUVÁ SKRZE TĚLO

Dlouho jsem si myslela, že nejdůležitější je mít v pořádku duši, aby fungovalo celé tělo. A tak jsem veškerou svou energii a pozornost směřovala právě tam. Chodila na různé přednášky, semináře, meditační večery, četla knihy a sebevzdělávala jsem se v oblasti duchovní. Tato cesta mi dala opravdu hodně, protože jsem si na vlastní kůži mohla vyzkoušet, že když svůj vnitřní svět hýčkám a dávám mu dostatečnou pozornost, tak se mi skutečně může dařit ve všem na mé životní cestě.

Před lety jsem vytvořila cyklus přednášek Cesty k harmonii a měla jsem velkou potřebu dělit se o své poznatky s druhými. Bavilo mě to, ale vnitřní dlouhodobé uspokojení jsem necítila a paradoxně jsem se cítila více odpojená od druhých než naopak.

Pak přišla do mého života Zumba, tedy styl cvičení, kde mohu skrze tělo vyjádřit, kdo jsem a co chci v přítomném okamžiku být. A čím více jsem ji dělala, tím více jsem cítila spojení se sebou i s druhými. Zumba mi najednou dávala trvalý pocit radosti a vnitřního štěstí. Do svých hodin jsem začala implementovat vše, co jsem potřebovala já, tedy já žena (tělo) a já duše. Tělo potřebovalo tančit, jásat, radovat se, vybíjet se, ale i se zaměřovat na partie, které se při klasické Zumbě navíc neposílí. Kromě posilování jsem cítila nárůst kondice a spojení se svou ženskou podstatou skrze vědomé uvolňování pánve a skrze cestu z mechanických pohybů do těch jemných ženských. Na jedné straně tedy aktivní svalový důraz, na druhé straně ten jemný krouživý ženský. Úplně jsme začala cítit, že to je přesně ono co potřebuji – propojit všechny živelné energie v sobě. A čím více jsem obstarávala své tělo, tím přirozenější mi bylo zařazovat do mých hodin i péči o svůj vnitřní prostor. A ženy najednou začaly chodit a hledaly inspiraci a přicházely mi zpětné vazby o pozitivním dopadu na jejich životy.

A já si opět uvědomila, že jsem se dostala blízko k tolika ženám skrze tělo, tedy duše promlouvala tělem.  Když jsem na svých hodinách cítím propojení všech v jedno. Péčí o tělo to začalo, péče o duši se nenásilně přidala a já už vím, že to nejde oddělit. Najednou jsem začala více chápat větu „miluj se bezpodmínečně, přijmi se taková jaká jsi“. Když jsem se zaměřovala pouze na svou duchovní podstatu, chápala jsem všechny ty teorie o sebelásce, dokázala jsem o tom hodiny mluvit a občas se k tomu stavu přiblížit, ale až když jsem zahrnula do své pozornosti i tělo, začalo mi to dávat teprve smysl. Teď už bych si jen přála, abych to mohla skutečně žít a pomalu odbourávat své staré návyky a zlozvyky, které mám nastavené v mysli.

Děkujme každý den tělu za jeho dokonalost, za všechny ty samozřejmé úkony, které pro nás nezištně a bezpodmínečně dělá. Učme se od něj dělat to samé pro svou duši. Kdykoliv nás naše vnitřní dítě volá, nenechme ho čekat a nehledejme co je špatně, ale bezpodmínečně přijmeme to co je. Zpětnou vazbou nám bude dobrý pocit v těle, ukotvení svého vnitřního světa v tom hmotném.  

(www.primazumba.cz ... radost z pohybu, pohlazení po těle i po duši, zábava a efektivnost v jednom...)

pondělí 12. května 2014

KDYŽ TO NECÍTÍŠ, NENÍ TO PRO TEBE

Naše cítění nebo-li pocit z něčeho nás nikdy nezklame. Pocit pochází ze srdce skrze napojení na naše vyšší já a to pro nás chce vždy to nejlepší. Jednoduchá odvozená teorie tedy říká, že když máš pozitivně laděný pocit, je to to pravé pro tebe. 

Pozor tedy, pokud cítíš někde nějaké nepříjemno, nenuť se do takových rozhodnutí, životních přístupů a situací. Každý jsme jiný a to, že kamarádka nebo
manžel cítí něco nějak, neznamená, že já to budu mít stejně.

Náš život se totiž odvíjí podle našich rozhodnutí. A pokud ta rozhodnutí nepramení od nás, tedy z našich pocitů od srdce, ale od pocitů druhých, může se stát, že naše zkušenosti, tedy následky našich rozhodnutí se nám nebudou líbit.


Příště až půjdeš k někomu pro radu, poslouchej druhého, ale naslouchej především svému srdci a svému pocitu. Ten tě vždy povede správně.


pondělí 5. května 2014

STRACH Z ODDÁNÍ SE

Před necelými třemi lety jsem „byla nalezena“ jednou úžasnou ženou, která se od té doby stala mou přítelkyní. To, co jí ke mně přitáhlo, byla moje přirozená srdeční otevřenost, kterou jsem v přítomném okamžiku s ní použila. 

Ne vždy si dovolujeme tuto přirozenost a být tak plně otevření v našich vyjadřováních, myšlenkách a pocitech, které nám v různých přítomných okamžicích přijdou na mysl. A tak se raději uzavíráme, hrajeme různé hry, neříkáme pravdu, jsme diplomatičtí, odcházíme od témat, kličkujeme, neptáme se přímo osoby, které se to týká, ale ptáme se na ni jiných, zkrátka dostáváme se do uzavřené místnosti, které se říká STRACH. Stále tam chodíme a bojíme se otevřít dveře.

Přitom nás strach odděluje a uzavírá a my ztrácíme svou opravdovost. Hrajeme různé role, protože si myslíme, že když bychom byli sami sebou a říkali a dělali jen to, co skutečně cítíme nebo si myslíme, tak bychom druhým mohli ublížit nebo by mohli ztratit iluzi o nás. Výsledkem je, že jsme nečitelní, nepřirození a není nám dobře v přítomnosti člověka, vůči kterému tento okamžik zažíváme.

Když si uvědomíme, že jednáme s někým nebo někde pod vlivem strachu, je to první krok k jeho překonání a tedy jakési nápravě našeho vnitřního nastavení. Může nám pomoci si představit, že vystupujeme z krabice strachu do prostoru, kde jsou naše skutečné pocity a myšlenky, které čekají, až je vyjádříme. Někdy nás to stojí skutečné přemáhání vyjít z tzv. komfortní zóny a zvolit pevný postoj v sebe a své pocity a beze strachu je vyjádřit, oddat se zcela přítomnému okamžiku.

Některým lidem se to nebude líbit, protože jsou sami uzavření a vzájemně se zkrátka nemůžete dotknout podstaty. Ten, kdo je ale otevřen, najde to spojení s vámi automaticky. Tím nejdůležitějším co ale získáme, když se nám to povede,  je pevný a věrný vztah k sobě.

Mě osobně díky tomu vzniklo nové přátelství, které je založené na vzájemné otevřenosti a i když nás to někdy zabolí, protože se dotkneme našich nezpracovaných témat, máme se o co opřít. Opět jsem si uvědomila, že svůj život a své vztahy si ovlivňujeme my sami skrze naše vztahy k sobě samým.

Děkuji M. za to, že jsi měla srdce otevřené a že jsi viděla to, co je očím neviditelné.

úterý 29. dubna 2014

STÁLE SE UČÍM ŽÍT TO, CO MĚ ŽIVOT CHCE NAUČIT

Každý z nás má nějaký svůj osobní příběh, který nás formuje v různých směrech. Díky tomu se může stát, že jsme na něco přecitlivělí, že se díváme na některé věci jinak, protože nás skrze náš osobní prožitek vrací do zkušenosti, kterou jsme prožily nebo byly v životě konfrontovány. Může nás ovlivňovat natolik, že podvědomě reagujeme určitým způsobem na určité vnější podněty. Může nás odpojovat nebo naopak spojovat, může nám pomoci stagnovat nebo naopak růst. Může nás uspat (uzavřít) nebo naopak probudit (otevřít). Může v nás zabřednout nebo se z něj můžeme poučit a něco hodnotného se naučit.

Já osobně jsem se skrze můj osobní příběh, který ve mně nechal zásadní stopy, naučila mnoho věcí, pohledů a pravd, ale nejzásadnější bylo, že jsem se více dozvěděla o sobě. Když vás v životě potká jakýkoliv osobní příběh a zanechá ve vás stopu, která vás formuje, ať chcete nebo ne, víte, že máte dvě možnosti – buď můžete kopat kolem sebe, hledat viníka venku a více a více se oddalovat od sebe samých nebo v tom najít vyšší smysl, záměr, poučení a cestu k sobě.

Co mě osobně naučily mé osobní příběhy? Zde je např. 11 z nich :):

1.      Veškeré odpovědi máš v sobě. Poslouchej, co ti říká tvá duše (intuice) a poslouchej, co ti říká tvé tělo (fyzické prožitky – nemoc versus zdraví, bolest versus příjemný pocit). Ztiš se (meditace) a najdi odpovědi na své otázky v sobě.

2.       Tvé vyšší já chce pro tebe vždy to nejlepší. Když jsi v neustálém spojení s univerzálním zdrojem energie (se svým vyšším já), tvůj život tě povede lehce a ty pocítíš bezpodmínečné přijetí všeho, co zažíváš, potkáváš, všeho co JE.

3.       Bezpodmínečná láska nebolí. Říká se, že láska bolí. Ano, ta podmínečná. Je tu ale jeden druh lásky, který nebolí a to je láska bezpodmínečná. Jakmile začneš bezpodmínečně přijímat sebe se vším všudy, co k tobě patří, budeš schopná ji rozdávat i svým nejbližším a ve tvé přítomnosti ji ochutnají všichni, koho potkáš.

4.       Dovol si věřit v sebe. Někdy není jednoduché nenechat se převálcovat názory, přesvědčení a energií druhých. Ale nezapomeň, že tvůj život budeš žít ty, ne druzí. Stůj si za tím, kdo jsi a buď na to pyšná. Nezapomeň však na pokoru.

5.       Souzení ti nepřinese žádný užitek, i když… Když se ti něco na druhých nelíbí, vždy to říká více o tobě než o nich. Použij to jako pomůcku práce na sobě, ale nesuď to a nedělej závěry. Není tvůj business hledat chyby u druhých, neznáš jejich osobní příběhy.

6.       Srovnávej se pouze sama se sebou. Jaká jsi byla včera a jaká jsi dnes? Jaká jsi dnes, a jaká budeš zítra? To jediné by tě mělo zajímat.

7.       Obohať tento svět o SEBE. V čem spočívá tvá největší radost, co tě rozzařuje, co ti dává křídla, kde se cítíš jistě a co ti jde snadno? Jaké je tvé poslání pro tento svět? Dej mu sebe samou a dovol si zářit do všech stran.

8.       Nežiješ proto, aby ses trápila. Jsou dny, kdy bezdůvodně propláčeš dny. Dovol si odplavit nezpracované emoce jako následky různých bolestí, které nosíš v sobě. Ale nezapomeň, že podstatou tvého života je prožívání radosti, lásky a spojení se sebou i se vším.


9.       Chyby neexistují. Jediný okamžik, který máš a můžeš ovlivnit je TEĎ. Pokud v přítomném okamžiku uděláš rozhodnutí jako reakci na cokoliv v tvém životě a vycházíš ze svého opravdového já, tedy jednáš tak, jak nejlépe dovedeš, není třeba se obviňovat, i když se v budoucnu třeba ukáže, že ses mohla rozhodnout jinak. Nezapomeň se z toho ale poučit a příště se rozhodni tak, jak bude TEĎ zrovna vyžadovat pro tebe (tvé věrné já).

10.   Můžeš cokoliv. Nemusíš nic. Cokoliv si přeješ, můžeš mít, můžeš být, můžeš žít. Cokoliv si přejí (pro tebe) druzí, nemusíš dělat, nemusíš snášet, nemusíš žít, nemusíš schvalovat. Nezapomeň ale, že tvé svědomí je všude s tebou. Neutečeš před ním a neutečeš ani před zákony přírody.

11.   Nauč se říkat ANO a NE. Když víš kdo jsi a jsi napojena skrze vyšší vědomí na všechny moudrosti světa J, tak taky víš, co potřebuješ/nepotřebuješ, co ti dělá dobře/nedělá dobře a co tě obohacuje/ochuzuje. Víš, že síla slova ANO ti může pomoci na cestě k umění přijímat a obohacovat tak svůj život o to, co tě nabíjí. A taky víš, že síla slova NE ti může pomoci na cestě k umění odmítat to, co ti neslouží a nepřidává tvému životu žádnou hodnotu.

Ač mi život nalajnovala tato pravidla tak, že se mnou naprosto ladí, občas se přistihnu, že jsou stále více v teoretické rovině než v té praktické. Každý z bodů jsem měla možnost ochutnat z obou stran – tedy z té výše napsané a z té, kdy jsem dělala naprostý opak. Stále se učím a čím dál více se přibližuji k tomu, abych výše zmíněná pravidla naplňovala i ve svém praktickém životě.