HLUBOKO UVNITŘ JE PŘÍBĚH...

SCÉNÁŘ č. 1

Dlouhá fronta na poště. Lucie právě zmáčkla na poště tlačítko pro „invalidy, těhotné a ženy s miminky“.

Na poště v řadě Bohunka: „Co si o sobě ženská myslíte? To snad není možný, jak jsou lidi v dnešní době vyčůraný. Jen si stoupněte na konec fronty a hezky si počkejte jako ostatní slušní lidi. Co má říkat tady paní s kočárkem s brečícím dítětem nebo támhle pán na vozíku? Pro ně jsou určená tahle tlačítka.“

Lucie se nezmůže na nic jiného než na tupé pokývání hlavou, že mají vlastně pravdu. Nemá ani dítě, ani není na vozíku. Smutně si pohladí bříško a se slzami v očích se dívá na maminku s kočárkem, která ji s opovrhavým pohledem předběhne.

SCÉNÁŘ č. 2

Na poště šeptá paní Bohunka do ucha své sousedce: „To je ta Lucie, jak jí zemřela ta holčička. Chudák holka. Já bych to na jejím místě asi nepřežila.“ Postupně si informace šeptem předávají ostatní ve frontě.

Lucie právě zmačkla tlačítko pro „invalidy, těhotné a ženy s miminky“.

Na poště v řadě Bohunka: „To víte že jo, jen jděte. Pusťte tady paní.“ Bohunka a ostatní lidi ve frontě se se soucitem a povzbuzujícím výrazem podívají na Lucii. Lucie se pousměje, poděkuje a moc se ji uleví.

(Lucie je 5 dní po porodu mrtvého dítěte. Dítě ji zemřelo v břiše ve 42. týdnu těhotenství. Byla to krásná zdravá holčička, jen už nežila. I když ji lékaři zastavili laktaci, hormonálně prožívá stejné období jako jiná šestinedělka. Má velkou bolest v duši, vyplakala spousty slz. Nemá sílu se s někým dohadovat nebo přít. Jediné co si přeje mít zpět je své dítě. Je jí fyzicky nevolno, je zesláblá. Na poště si šla vyzvednout úmrtní list. Scénář č. 1 zde nikdo nevěděl, co se Lucii stalo, Scénář č. 2 je jasné z příběhu, že o tom věděli všichni. Založeno na skutečném příběhu.)

Pokud by Lucie měla na čele napsáno co se stalo, nemusela by se vůbec konfrontovat se situací ve scénáři č. 1. A to se týká nejen Lucie a tohoto příběhu, ale nás všech a xy příběhů, které denně potkáváme ať v té či oné roli. Ne vždy máme možnost "napsat si to na čelo", proto je pak velmi důležité s kým se setkáme, kdo prolne náš zásah příběhem a hlavně jakým způsobem.

Začíná to nevině. Holčička šeptá druhé holčičce, aby se podívala co má třetí holčička za boty. Čtvrtá holčička je zvědavá o čem si šeptá a přidá se k nim, smějí se, ukazují a zařazují si holčičku s odrbanými botami do škatulky s názvem „divné boty=divná“ a podvědomě si příště budou hledat další důvod co na této holčičce najít „jiného“. A příště to možná bude její styl mluvy, smíchu, chování. Nepodporujme u svých dětí takové chování, vysvětleme jim raději co tím mohou způsobit za řetězec reakcí a naučme je dívat se pod pokličku. (v tomto případě žije holčička jen s maminkou, nemají peníze a boty dědí po bratrovi.)

Nesuďme druhé podle toho, co vidíme nebo spíš nevidíme. Za každém naším chováním je schovaný příběh, příběh, který neznáme a který zanechal na každém z nás nějaké stopy. Vnitřní příběh, který vytváří naše příběhy venku a často nevědomě ovlivňuje naše chování, přístupy k životu a všechny ty reakce, které utváří naši realitu (o vědomém tvoření naší reality se dozvíte v jiných mých článcích :) nebudu nyní rozvíjet a ponechám téma článku).

Neuzavírejme lásku vůči druhým a nepropadejme tak do nesoucitu, neempatii, nepochopení, nedůvěře a oddělení se. Zkusme se příště, až nás někdo něčím „naštve“, udělat zpátečku a otevřít své srdce, kde se ukrývá láska.  Když se začneme takto na lidi koukat kolem sebe, možná zjistíme, že se nám jejich příběhy začínají  kousek po kousku odkrývat a my tak můžeme v sobě pěstovat jednu z našich přirozených ctností vycházející z jednoty, kde vládne soucit, empatie, porozumění, důvěra a láska. Budeme pak blíž nejen k druhým, ale i sami k sobě.