Pamatuji se, jak jsem si asi v 6 letech kladla otázku
kdo jsem já a kdo jsou ti druzí a jak můžu být já někdo jiný než ten druhý,
když ten druhý je na tom úplně stejně a klade si stejné otázky. Je to asi
normální se v tomto věku na podobné otázky ptát, sama to vidím u svých
dcer.
Otázka kdo jsem se mi stále vracela, stále jsem si říkala, když nevím kdo
jsem, jak mohu být sama sebou? Co to je být sama sebou? Já chci být sama sebou,
ale jak poznám, že jsem sama sebou? Co jsem já a co je už jen společensky
vytvořený program?
V době mého
dětství neexistovaly věty typu „buď sama sebou“ a tedy ani žádné vysvětlení co
to vlastně znamená. O to více jsem si podobné otázky kladla sama sobě, neustále
jsem nad tím filozoficky dumala, a když jsem měla možnost si o tom s někým
popovídat, bylo to pro mě vždy téma číslo jedna.
Pamatuji se, jak jsem si moc
přála, aby mě rodiče „brali takovou jaká jsem“ a vlastně veškeré naše rozpory v době
mého dospívání pramenily z toho, že jsem měla pocit, že mě „neberou
takovou jaká jsem“. Stále tam byly nějaké podmínky a já se čím dál více
vzdalovala od nalezení odpovědi na mou dětskou otázku, kdo jsem a jak být tím
kým jsem, tedy sama sebou.
Byly momenty,
kdy jsem cítila naprosté souznění sama se sebou, kdy jsem najednou neměla
potřebu se ptát a kdy jsem splynula s otázkou i odpovědí a prostě jsem „jen
byla“. Podobné momenty jsem zažívala většinou v tichu, kdy jsem byla sama
se sebou, kdy jsem nenechala řídit svou mysl, kdy jsem se zcela ponořila do
proudu života a splynula jsem s pravou podstatou sebe samé a přirozeně
jsem si dovolila být sama sebou, protože jsem najednou věděla kdo jsem.
Podobných záblesků bylo několik, ale nebylo lehké se v takovém stavu
udržet. Moji cestu jsem vždy nechala zkřížit někým „chytřejším, zkušenějším,
moudřejším“, zkrátka tzv. nechala jsem se ze své cesty svést (kecat si do toho :). Pak jsem zase
nějakou dobu kráčela po té své nesvé cestě a opět mě to dovedlo do bodu ptaní
se a hledání odpovědí, záblesků atd.... začarovaný kruh.
A protože když se ptáte a
hledáte, tak vás život vždy nasměruje tak, abyste ty své odpovědi našly a
protože je někdy neslyšíte a nevidíte, musíte si někdy sáhnout na úplné dno a
odevzdat se životu. Teprve pak zažijete, kdo skutečně jste, aniž byste to
chtěli vědět. Najednou není třeba otázek, protože UŽ VÍTE!
A kdybych se
měla vrátit zpět do nevědomí, do éry otázek a potkala se sama se sebou nebo
třeba s tebou, řekla bych nám asi toto:
Jsi vším, na co jen pomyslíš. Jsi mocnou silou, která léčí a
koná zázraky bez úsilí a dokazování. Jsi vědomím, které je tak čisté, že minulost,
přítomnost i budoucnost splývá v jeden okamžik beze skvrn. Jsi světlem,
které nemá vypínač. Jsi láskou, která nemá podmínek. Jsi dokonalá tak jako
všechny zázraky světa, ale ani všechny naše smysly nedokáží vstřebat tu
velkolepost, kterou jsi.
A tak, když si přeješ být sama sebou, buď majákem
svítícím do všech stran, rozpínej se dál a dál a nezapomeň začít u sebe,
protože můžeš svítit druhým jen tehdy, pokud si uvědomíš, že ty jsi tím světlem.
Raduj se a důvěřuj svému hlasu, který tě vede po tvé cestě přesně tak, jak
cítíš ty sama. Nemusíš dělat vůbec nic, stačí jen být. Jsi smutná? Tak buď. Jsi
veselá? Tak buď? Vše je jedno, jen my pozemšťané jsme přidali někde plus a
někde zase mínus.
Vždy jsi chtěla spasit svět, tak splyň se svou pravou
podstatou a pak už se jen nech unášet proudem života. Všechny tvé cesty se ti
samy odkryjí, odevzdej se jim a pak už jen konej beze strachu a úsilí a jen buď
tou změnou, kterou chceš tady na Zemi v tomto životě vidět.
Žádné komentáře:
Okomentovat