Rozkvétáme s Luckou..

Byla jednou jedna růže - poupátko. Tohle poupátko vědělo, že když bude svítit sluníčko, rozkvete, ale když bude svítit až moc, uvadne. Taky vědělo, že když bude trošku pršet, povyroste, ale když bude pršet až moc, poláme se. Taky vědělo, že občas se u něj objeví nějaký plevel, který může mít různou moc a sílu a že potřebuje "sílit", aby se jen tak nenechalo "přeprat". Poupátko ale spousty věcí nevědělo. Nevědělo, že když by se o něj staral např. zahradník, tak by mohlo rozkvést úplně a nemuselo by zvadnout úplně. Plevel by nad ním neměl žádnou moc. Když se poupátku povedlo trochu rozkvést, moc se mu to líbilo, cítilo se pevnější, sebevědomější, radostnější, láskyplnější a přátelštější a  ukazovalo všem kolem?: "Podívejte jaká jsem nádherná růže! I vy můžete takhle krásně rozkvést! Zkuste to!" Jenže pak přišla bouřka nebo období veder a růže se zavřela opět do poupátka. A takhle si to poupě žilo.... Bum bác! Z čista jasna udeřil blesk! Všechny plevele najednou pryč a uprostřed zahrady zůstalo poupě a ticho, klid a mír. Dívá se dolů a vidí polámané lístky,  pláče nad tou spouští kolem, křičí všude kolem proč proč proč? Najednou ho napadne podívat se nahoru. Na obloze se objevilo slunce. Jen poupě a ticho, klid a mír. Najednou zná všechny ty odpovědi na proč, najednou už nemá potřebu se ptát, ono prostě VÍ. Na obloze se objevila  nádherná duha. Poupě se začalo pomalu otevírat a cítilo, že už VÍ co udělat proto, aby nádhernou rozkvetlou růží zůstalo. Z poupěte se stala růže, která kvete navzdory okolnostem z venku a i když občas trošku uvadne nebo se objeví nějaký plevel, umí se vrátit do stavu, ve kterém jí je dobře - nádherná rozkvetlá růže plná lásky, radosti a tepla.
Když do mě před devíti lety udeřil blesk, měla jsem dvě možnosti - buď uvadnout nebo vidět duhu.  A já ji naštěstí viděla!
I vám mohu pomoci rozkvést tak, aby nevědomé nepracovalo za vás, ale vědomé pracovalo pro vás!
A víte co? Nemusí uhodit blesk, aby se nám rozsvítilo! :)

Najdete mě nyní na Facebooku: https://www.facebook.com/rozkvetamesluckou/?fref=ts (stránka Rozkvétáme s Luckou)

    BÝT TÍM, KÝM JSME, JE NAŠÍ POVINNOSTÍ

Narodila se holčička do milující rodiny. Měla maminku, tatínka a o čtyři roky starší ségru. Byla plná života a energie, pořád se musela hýbat, běhat, skákat, tančit, bylo pro ní tak přirozené projevovat  tímto (zdravým) způsobem svou nekončenou studnici energie. Měla pořád teplé ruce, v zimě nepotřebovala rukavice, byla bezelstná, optimistická, neustále veselá a usměvavá, pozitivně naladěná, milovala děti, zvířata, všechny a všechno. Dokázala svou dobrou náladou podpořit jiné děti, které se třeba bály nebo byly smutné a tak měla dobrý pocit, že je užitečná a že ona sama už jen tím, že je sama sebou dokáže měnit životy k lepšímu. Její ségra byla tišší, klidnější, ráda si v klidu četla, nevyrušovala a naše holčička se jí tak moc chtěla vyrovnat, protože ona byla její vzor a tak když řekla "nech toho, nechovej se takhle, jsi trapná atp.", tak si s tím ještě nedokázala poradit a buď s ní bojovala a zlobila ještě víc a nebo se stáhla do své ulity.  Ve školce a později ve škole neustále slyšela "tahle holčička není hodná jako její ségra,  ta je úplně jiná" a tak si to ve svém dětském světě vysvětlila tak, že není dost dobrá, když je tak moc "jiná" - spontánní , neposedná a radostná a je potřeba aby se změnila, protože to po ní všichni chtěj.  Jednou ji paní učitelka zalepila pusu izolepou, bylo jí asi pět a pak byla několikrát na samotce. Ve škole dostala od učitelky občas facku a pořád ze všech stran slyšela jak se má zklidnit, uklidnit, nemluvit, neskákat, netančit, neběhat, neprojevovat se... Naštěstí vyrůstala v milující rodině a proto se měla stále o co opírat. 

Tahle holčička měla bohatý vnitřní svět, měla vysokou míru empatie a soucitu a tak jí nebylo jedno co si druzí myslí a jak se cítí a tak se rozhodla, že aby byla přijímána bude s tím muset něco udělat. Ale co, když její energie byla nastavená úplně jinak než co po ní chtělo okolí? A tak dostávala poznámky a slyšela od všech jak je neukázněná a neposlušná. A když jí bylo asi deset rozhodla se pro jinou strategii "nebudu vybočovat, provokovat, nebudu jiná (myšleno jedinečná, tak jako každý z nás)". A tak si začala psát básničky a povídky, aby se z toho úplně nezbláznila a stala se tak trochu přecitlivělou a její aktivní energie slábla. Občas si ji dovolila projevit v celé své kráse, ale postupně cítila, že už čím dál méně v sobě dokáže najít to, s čím se narodila a s čím se jako malá spojovala. Byla často a ráda sama, protože to se pak nemusela nikomu přizpůsobovat. Měla jedno velké srdce plné lásky a chtěla jí tak moc dávat. Jenže si neuvědomovala, že ji může dávat pouze tehdy, když bude její srdce otevřené v její přirozenosti, protože pak to půjde lehce, bude to nezištné a dostane se k srdci druhých přímo a ne oklikou. A tak na to šla několik let oklikou, protože se bála své vnitřní síly.  Bála se, že tou silou někomu ublíží a tak ubližovala s ohledem na druhé raději sama sobě a venku hrála různé role, aby byla přijímána.

Dařilo se jí to dobře. Bylo spousty záblesků a situací, kdy cítila opětovné spojení sama se sebou, ale vždy se navrátila k tomu, jak jí chtěli vidět a vnímat ostatní, aby je nezklamala a měli ji rádi. Muselo se stát pár nepříjemných událostí v jejím životě (více např zde:

http://mojecestyksobe.blogspot.cz/2014/10/jsem-i-nejsem-jina-jsem-i-nejsem-stejna.html), aby se konečně zcela probudila. Najednou (před asi deseti lety) zjistila, že to, co žije je sice skvělé, nic jí ve vnějším světě nechybí, ale že nevyužívá maximálně svůj potenciál, svůj talent a že ve filmu zvaném život nehraje hlavní roli, ale roli vedlejší, kdy hlavními herci jsou vždy ti druzí a že tak jako ona i  druzí - my všichni jsme byli narozeni proto, abychom hráli ve svém životě roli hlavní a mohli tak doplňovat to, co druhým chybí nebo naopak čerpat od těch, kterým něco přetéká. A tak se pomaloučku polehoučku přes různé extrémy navracela k sobě a nyní si opět užívá naplno svou vnitřní krásu, svojí přirozenost. Už dokáže být zase plná energie, síly a aktivity, dokáže strhnout davy žen a dětí při tanci a cvičení, dokáže díky silné intuici vidět dopředu a víc než vidí většina a tak provádí ženy cestami k sobě, navádí je a inspiruje. 

A jak se jí to povedlo? Přijala svou podstatu, kterou máme všichni stejnou, pocházíme ze stejného zdroje (o tom píši téměř ve všech mých článcích na mém blogu zde: http://mojecestyksobe.blogspot.cz/), ale zároveň každý z nás má jedinečnou a vyjímečnou energii, která mu byla dána do vínku proto, abychom tento svět o sebe mohli obohatit. Jaké by to bylo, když bychom byli všichni stejní? Kdo by vedl, kdo by psal knihy, kdo by zkoumal, kdo by vymýšlel, kdo by vítězil atd.? MY VŠICHNI JSME JEDINEČNÍ TAKOVÍ JACÍ JSME. NENÍ NÁHODA, ŽE JSME PŘESNĚ TAKOVÍ JACÍ JSME A ŽE MÁME ODLIŠNÉ TALENTY A ENERGIE. NENÍ TŘEBA SE SROVNÁVAT S KAMARÁDKOU, ŽE TOHO STÍHÁ VÍCE NEBO NAOPAK SOUDIT, ŽE NIC NESTÍHÁ A PODOBNÝCH OBOUSTRANNÝCH PŘÍKLADŮ BYCHOM NAŠLY MNOHO. KAŽDÝ Z NÁS JE JINAK NASTAVENÝ A DÍKY PRÁVĚ TÉTO JEDINEČNÉ ENERGII JI MŮŽEME VE SVÉM ŽIVOTĚ POUŽÍT A VYUŽÍT K OBOHACENÍ SEBE I DRUHÝCH A NÁDHERNĚ SE TAK DOPLŇOVAT.

Děkuji za další inspiraci na mé cestě k sobě Táně Havlíčkové a její MÓDĚ A DUŠI. Díky její metodě si nyní dovoluji být ve své energii, ve svém stylu, nejen v mé profesi, ale i všude jinde a cítím se v tom moc dobře. Děkuji Táňo!

"Když duše promlouvá skrze tělo" (květen 2014) http://mojecestyksobe.blogspot.cz/2014/05/kdyz-duse-promlouva-telem.html - zde je popsáno uvědomění mé cesty k sobě skrze tělo, článek výše ho krásně doplňuje

"Když víte, že sem patříte" (duben 2014) http://mojecestyksobe.blogspot.cz/2014/04/kdyz-vite-ze-sem-patrite.html - další z mých příspěvků jako podpora jedinečnosti každého z nás, doplněk k článku výše...

www.primazumba.cz

TAKOVÝ MALÝ TĚHOTENSKÝ BLOG

INTUICE, ANEB KDYŽ VÍTE
Budou to tak tři roky, kdy jsem u sebe začala silně cítit 2 duše - silného chlapce a slabou holčičku. Mé srdce říkalo tenkrát ano, ale hlava a tělo říkaly ne. Tak jsem si počkala, až ta hlava s tělem začaly taky pokyvovat a tak se stalo, že jsem zažila nádherné vědomé početí dvou duší - silného chlapce a slabé holčičky. Když mi na ultrazvuku v 7. týdnu skutečně potvrdili "plod A a plod B", pan doktor povídá "je tam jeden silnej a druhej slabej". A tak jsem se ptala holčičky proč je slabá a ona mi řekla, že čeká na naše ukotvení a práci s nevědomým strachem. Tak nějak jsem cítila, že bychom to mohli dát, ale ten strach ne a ne se zvědomit a tak nás tato dušička opustila. Toho silného chlapce sem od začátku (už před těmi třemi lety) vnímala jako velmi svobodomyslného a umělecky založeného - tenkrát mi chodil do vědomí Tomáš Klus :) i jsem viděla jeho roztřepaný blond styl a ležérní umělecký vzhled :) 2 dny po početí mi říká naše Kája, že už mám v bříšku dvě miminka - ani pro jednoho člena naší rodiny to nebylo překvapení, prostě jsme to věděli....

DŮVĚRA
Kolem 16. týdne jsem ještě necítila pohyby, a protože jsem je u posledního těhotenství cítila hodně brzy (od 13.-14.tt), tak mě to začalo (vzhledem k mé zkušenosti s pohyby a úmrtí miminka) znepokojovat. A tak jsem si doma tak pofňukávala a Kája mi dělala speciální břišní masáž (ona miluje dávání masáží a myslím, že má na to talent :), ale nic nepomohlo. No a moje desetiletá Mája nejen že umí velmi vyspěle uvažovat, ale taky má super smysl pro humor a prostě ví, co zrovna potřebuji slyšet, aby mě podpořila a tak mi povídá: "Mami, ty víš, že já vím, že je to kluk. Ty o tom někdy trošku pochybuješ, ale já to prostě vím. No a víš sama, že kluci jsou od přírody "pomalejší" (sorry chlapi, ale fakt tento výraz někdy doma používám, když dětem vysvětluji reakce některých chlapečků :) Tak se prosím tě nediv, že se ještě nehýbe a že ho necítíš. On je to prostě typickej chlap :) A ještě jedna věc, vím, že na tebe nemůžu přenést moji důvěru, že je ok, protože já vím, že je! Tu důvěru musíš najít hlavně ty sama v sobě. Už jsi to jednou zvládla s Kájou, pamatuješ?" No není ta moje holka skvělá? 
Nicméně jsem o Velikonocích "shodou náhod" a tři dny proležela s virózou a díky většímu vnímání sebe samé i miminka jsem ty pohyby začala cítit a od té doby si je užívám. :)

SYNCHRONICITY
Zdál se mi sen. Byla jsem ve vězení a venku někdo vozil mé dítě. Já však nevěděla o mém dítěti vůbec nic. Tak moc jsem toužila vědět alespoň pohlaví. Spoluvězenkyně mě odrazovaly, že to stejně nepoznám, když uvidím jen hlavu v čepičce zachumlanou ve fusaku. Já však věděla, že to poznám. A tak se mi podařilo uprchnout a na malou chvíli zahlédnout mé dítě. Podívala se na mě hlava chlapce, usmíval se. Pak mě chytili. Ráno jsem šla nakoupit a platila jsem 111 Kč a pak jsem toto trojčíslí viděla ještě jednou. Je to andělské číslo a já věděla, že v mém lůně roste chlapeček. A pak přišel na řadu ultrazvuk - jen já a Petr. Miminko se opět, tak jako předtím již dvakrát nechtělo ukázat - překřížilo nožičky a lehlo si na bok :) Pak mi však p. Dr. ukázal ve 3D obličej a já viděla ten stejný chlapecký výraz jako ve snu a říkám "tak to je kluk, to už ani nemusíte zjišťovat". :)

CO MĚ MIMINKO CHTĚLO NAUČIT

Když se čisté dokonalé miminko začíná u maminky zabydlovat, chce, aby i prostředí, kde bude 9 měsíců pobývat bylo to nejčistší a nejideálnější a tak nás donutí občas se něčeho zbavit (ať v podobě zvracení nebo emočního výlevu) anebo naopak zase něco začít dělat jinak. Co se mě snažilo (píši, snažilo, protože jsem hlava tvrdohlavá a mé některé mé dlouholeté návyky se ne a ne odnaučit a taky mi chybí občas důslednost) naučit moje 4. miminko?
1. Jídlo: Budeš bedlivě zvažovat, co do svého žaludku přijmeš. Budeš o tom vědomě přemýšlet a budeš věrná svým chutím, které ti někdy mohou přijít jako zvláštní, ale tvé tělo zrovna potřebuje tuto kombinaci. Než půjdeš spát, budeš se těšit na snídani a budeš ochotná pro jídlo jet přes celou Prahu, jen abys dosáhla toho, co zrovna tvé tělo žádá. Bude ti jedno, že tví blízcí budou nechápavě kroutit hlavou, až uvidí na stole kombinace jako chléb s lučinou, okurkou, paprikou, mrkví, fazolemi, pomerančem a medem :)
2. Pohyb: Budeš bedlivě volit své fyzické kroky a tvé ego, které by normálně chtělo vyběhnout všechny schody, je najednou potlačeno a ty objevíš kouzlo výtahů :) Procházky nebudou již ve stylu "abych toho ušla co nejvíc za co nejméně času", ale ve stylu "hezky se pomalu projdu, pokochám přírodou a klidně se v polovině cesty vrátím". 
3. Hranice: Jakmile ti někdo překročí hranice, velmi jistě a rázně se k tomu postavíš a půjdeš hezky do akce. Vůbec ti to vadit nebude, protože si budeš chránit svůj osobní prostor. Pryč jsou ty doby, kdy to budeš tolerovat, ustupovat a hledat vinu pouze v sobě. Všichni budou přesně vědět co můžou a co už ne. :)
4. Emoce: Budeš se ladit se vším, s čím přijdeš do styku a pokud ti něco nebo někdo brnkne na strunu nezpracovaných záležitostí, emoce se okamžitě postarají o to, aby ses všeho nepotřebného zbavila. A tak se tvé oči zalívají i tam kde se ostatní smějí. 
5. Energie: Budeš mít tak akorát pro sebe a tedy i mě :) Jakýkoliv nadbytek spotřebujeme velmi efektivně pro to, aby ti bylo dobře po všech směrech. A tak se naučíš, že když není nadbytek, není možnost ani dávat, předávat a jít nad své limity. Pokud tak učiníš, skočí na tebe viróza a ty už zase budeš vědět kde je tvé místo. :)

6. Spánek: Úderem půl deváté je ložnice a postel jen tvá. Nikdo nesmí vstoupit a narušit tento posvátný desetihodinový spánek. :)

7. Citlivost: Jen tak někde a s někým nebudeš, jen tak někde si nesedneš ani nelehneš, jen tak něco nesníš, jen tak něčím se nenavoníš, jen tak něčím nevypereš prádlo, jen tak něčím neuklidíš dům, jen tak něco nebo někdo ti nevoní, jen tak něčím se nenamažeš, nenamaluješ a jen tak něco nevypiješ. (pozn. Vybíravá jsem ale byla vždycky :)
8. Láska k sobě: To všechno, co ti bude připadat, jako nepříjemná součást období prvních třech měsíců pro tebe dělám z lásky k tobě, protože jedině tak si uvědomíš, že i ty ses jednou narodila jako dokonalá a čistá a jakmile si to uvědomíš a odstraníš všechny slupky a nánosy, děsně se ti uleví a já budu vědět, že jedině tak mě budeš moct bezpodmínečně milovat.

MALÁ ÚVAHA NA TÉMA ŽENSKOST
Říká se, že chlapi mají rádi spíše rozpuštěné dlouhé vlasy než v culíku. Můj manžel mi do ničeho co se týká mého image nemluví, proto jsem vždy volila z praktického hlediska spíš culík a musím říct, že rozpuštěné vlasy mi byly vždy na obtíž, a když už jsem je na nějakou akci měla, tak hned po ukončení zpět do culíku. A tak nevím jestli je to tím mým druhým chlapem v mém životě, ale od začátku těhotenství doteď nosím téměř stále vlasy rozpuštěné. :) Nevím co mi tím chce můj hoch říct nebo jestli to je spojené s vyvažováním mužské a ženské energie, kterou jsem díky minulým těhotenstvím s holčičkami řešit tolik nemusela nebo jestli to je prostě „jen období“. Taky jsem si všimla, že jsou na mě všichni – ženy i muži – mnohem pozornější a i když neví nebo nevěděli (teď už to je možná poznat), že jsem v očekávání, zažívala jsem skutečně přátelský vesmír – mnohem větší vstřícnost, pozornost a otevřenost v komunikaci. Taky je zajímavé zjištění, že po mě muži mnohem víc koukají (s ruměncem na tváři to přiznávám). Nevím, jestli to je tím, že mám o tři čísla větší prsa :) nebo větší zadek a plná stehna (to čeho jsem se snažila posledních pár let zbavit!), ale já se přiznám, že se se svými 12 kg nahoře zas tak dobře necítím, ale píšu to proto, že ono fakt asi nejde o to kolik kil máme nebo jestli máme svou ideální postavu, ale o tom co vyzařujeme a jak se umíme tzv. nosit. Já se teď asi nosím víc než dřív :) a díky prckovi ze sebe vyzařuji něco extra – to co každá těhotná šťastná žena. A taky si myslím, že díky mužské energii ve mně si mohu více dovolit být ženou! Je to fakt zajímavé a pro mě po třech holčičkách obzvlášť. A tak na závěr snad jen obecné moudro, které každý známe: KDYŽ JSME ŠŤASTNÍ, VYZAŘUJEME ZVLÁŠTNÍ FLUIDUM, KTERÉ OSTATNÍ LIDI PŘITAHUJE

DNEŠNÍ VZPOMÍNKA

4.5. 2007 Probudila jsem se ve svém pokročilém stádiu těhotenství (42. týden) a říkám manželovi: "Zdál se mi sen, jak mi naše dcera v bříšku povídá, že i když čekám na ní až se rozhodne narodit se, tak si musím uvědomit, že já jsem matka, která bude takovýchto různých rozhodnutí dělat za své děti spousty a že já se musím rozhodnout, jak to chci a potřebuji. A tak lásko jedeme do porodnice, dnes chci porodit." Manžel mě ještě trošku přemlouval, že když už jsme tak dlouho vydrželi, vydržíme ještě pár dní, ale já byla neoblomná. Dovezl mě do porodnice a dcera byla tuším u sousedky. Měla jsem tam sraz s mojí porodní asistentkou. Proběhl monitor a zde proběhl druhý můj intuitivní pocit a říkám: "Nezdá se vám, že je ten monitor nějaký jiný? To srdíčko tluče prostě jinak. Něco není ok." PA mě uklidní, že se "na to" podívá p. Dr. Dívá se a podepisuje, že je vše ok. Posílají mě domů. Já prosím, že chci zůstat, nicméně se nechám překecat, protože to, co si dovolím prosadit doma, si tenkrát "před doktorskou autoritou" prostě prosadit nedovolím. (dnes už vím, že správná PA by měla poslouchat volání mámy více než sebe). Volám manželovi a smutně stojím se zabalenou taškou. Snažím se na tom najít něco pozitivního a tak se v autě domlouváme, že vyzvedneme dceru a uděláme si hezké odpoledne. Svítilo sluníčko a tak jsme se vydali na hřiště. Dcera na motorce, my pěšky. Najednou mi na břicho káplo, přitom nikde nebyl ani mráček. Zase mi přišla "ta" myšlenka. Pak si sedím na hřišti, dcera staví hrad, manžel jí asistuje. Odhrnu si tričko a nechávám na mé břicho dopadat sluneční paprsky a pak mnou projede někde úplně vzadu pocit "je to naposledy co vidíš a cítíš slunce". Druhý den srdíčko mé dcery netlouklo.... /můj příběh zná spousty lidí - píšu o něm na blogu, na webu prázdné kolébky, povídám o něm v bráně smrti, pomáhám ostatním rodičům a vzdělávám zdravotníky, jak komunikovat s rodiči - všechny ty příběhy jsem vždy psala s ohledem na druhé, s ohledem na to, aby druzí to přijali, aby druzí necítili bolest, aby druzí nebyli šokováni... dnes vím, že pokud je jedna z mých činností poradce pro Dlouhá cesta o.s.odtabuizování společnosti musím začít u sebe, u své rodiny, u svých přátel tak, že najdu odvahu ctít příběh takový jaký byl a s jakým se já pozůstalá maminka budu konfrontovat celý život - často nepřipravená a v naprosto nečekaných situacích/

Tak jako každá máma, i já jsem jí nosila pod srdcem 9 měsíců a porodila ji přirozenou cestou. Nebylo ale jednoduché najít motivaci k tlačení, když jsem věděla, že ji neuslyším plakat. Tak jako každá máma i já jsem si s ní povídala, hladila jí a zpívala jí. Tak jako každá rodina, i my jsme se na ni moc těšili a měli doma pro ni vše nachystané. Tak jako každý rodič, i my jsme ji drželi v náručí a nemohli se na ni vynadívat. Nebylo jednoduché se s ní rozloučit a nechat jí odejít jednou provždy. Její ségry o ní mluví skoro každý den. Tak moc je součástí naší rodiny a ovlivnila nejen náš život, ale i životy dalších lidí... k lepšímu.

A někdy si jen říkám, jak někdo může po nás chtít, abychom naši holčičku popřeli, neuznali a dělali jako že nebyla?!

další články 

Jsem i nejsem jiná, jsem i nejsem stejná

http://mojecestyksobe.blogspot.cz/2014/10/jsem-i-nejsem-jina-jsem-i-nejsem-stejna.html

Hluboko uvnitř je příběh

http://mojecestyksobe.blogspot.cz/2014/06/hluboko-uvnitr-je-pribeh.html

!JÁ I ON, JÁ I ONA, JÁ I ONI.. MY VŠICHNI JSME JEDNO. JAK TO VÍM? ZRCADLO MI TO ŘEKLO :)!

Občas se mi stane, že když použiji větu "je tvým zrcadlem", některé ženy (píši ženy, protože s nimi dík mé práci komunikuji více :) přesně neví co si pod tím mají představit. A tak bych tento příspěvek ráda věnovala popisu konkrétních skutečných i smýšlených příkladů, tak, abyste mohli (muži i ženy :) lépe toto přirovnání a tento fakt lépe pochopit a uchopit.

Příklad 1.
Maminka: Moje dítě se pořád vzteká, pořád se mu něco nelíbí. Pořád si stěžuje. Jsem z toho už zoufalá.
Co zrcadlí toto dítě této matce? Maminka si musí položit tyto otázky: Co ve mě se vzteká, je neustále nespokojené? Co se mi pořád nelíbí a na co si vnitřně stále stěžuji? Z čeho jsem zoufalá? Jakmile si matka přijde na odpovědi a zjistí pravou příčinu její vlastní nespokojenosti, která je třeba hluboce zakopaná a navenek neprojevovaná, dítě ji již nebude muset zrcadlit její vlastní nespokojenost.

Příklad 2.
Maminka: Moje dítě s vůbec neumí prosadit. Sedí v koutě a čeká až co mu spadne do klína. Ostatní děti jsou proti němu průbojné, nebojácné, dokážou se sami za sebe postavit, jen ten můj troubik ne. Většinou mu vše vezmou nebo ho odstrčí či bouchnou. Trápí mě to.
Co zrcadlí toto dítě této matce? Maminka si musí položit tyto otázky: Co ve mě se neumí prosadit? Jaké téma mi to ukazuje? Mohu být v něčem aktivnější a průbojnější? Ano? A proč nejsem? Co mi v tom brání? U čeho a s kým si nechávám vše líbit? Jakmile si matka zodpoví tyto otázky a přijde na téma, které ji dítě zrcadlí a jakmile si uvědomí, že je v její moci to změnit, začne se měnit i její dítě.

Všechny rádoby problémy našich dětí, které se nám nelíbí (počínaje nemocemi až po chování), vždy zrcadlí nás samé nebo náš aktuální stav nás samých nebo celé rodiny (většinou vztah otec-matka).

Příklad 3.
Manželka: Ten můj chlap mi s ničím nepomůže a ještě si stěžuje, že nedělám dost.  Jsem u něj na posledním místě. Už jsem z toho unavená.
Co zrcadlí této ženě její manžel? Žena si musí položit tyto otázky: Mám já samu sebe vždy na prvním místě? Pomůžu sama sobě jako první, když to mé tělo, má duše nebo mé srdce žádá? A uvědomuji si, že jakmile nemám samu sebe na prvním místě, tak mě nebude mít na prvním místě ani můj manžel?

Ve vztahu se většinou ukazují partnerům jejich vlastní vztah k sobě. Je to otázka sebelásky. Jakmile partner podpoří svou vlastní hodnotu a začne léčit lásku k sobě, většinou zmizí problémy podobného typu.

Příklad 4.
Snacha: Tchýně mi pořád do všeho mluví. Myslí si, že pouze ona vše dělá nejlépe a já nejsem dost dobrá ať se to týká vedení domácnosti či výchově dětí. Mám sevřený žaludek kdykoliv má přijet na návštěvu.
Co zrcadlí této ženě její tchýně? Žena si musí položit tyto otázky: Jsem spokojená s tím, jak věci dělám, jak vedu domácnost a jak vychovávám děti? Jsem si jistá v kranflecích? Jsem si vědomá, že jsem dobrá matka? Mluvím i já někomu jinému do jejich života a mám tendence to soudit? Možná upřímné odpovědi na tyto otázky mnohé z žen překvapí, ale je to opět cesta k tomu, aby se jejich vztah s tchýní zlepšil a nebylo třeba zrcadlení.

Každý člověk, kterého potkáme a který v nás vyvolá nějakou emoci (nyní se zaměříme na tu negativní), znamená to, že nám poukazuje na něco v nás. Díky druhému člověku (a je jedno jestli je to naše dítě, manžel, sousedka nebo náhodný kolemjdoucí), který v nás něco rozvibruje, můžeme v sobě objevit skrytá témata, která jsou potřeba dořešit, dovyléčit, posívitit si na ně, zvědomit si je. 

Naše první navyklá reakce je, že si na ty druhé stěžujeme, že jim zazlíváme to, jak se k nám chovají nebo to co v nás vyvolali, ale ve skutečnosti oni nám přinesli jen zrcadlo do kterého se máme otevřeně a bezpodmínečně podívat. A pokud tam uvidíme něco, co se nám nelíbí, tak vztyčit hlavu a říct "děkuji ti", že jsi mi to přišel/přišla ukázat. Nyní mám šanci tento pohled do zrcadla vidět a přijmout a pokud se mi to povede, tak až příště ten stejný pohled v zrcadle uvidím, tak už mi to nebude vůbec vadit, nebude to ve mě vyvolávat frustraci nebo nepříjemný pocit, který nás kolikrát zavede do dalších a dalších situací, které se na sebe nabalují a nejsou příjemné. A pokud máme takovéto trenéry a učitele přímo doma (děti, partner), tak to je ta nejideálnější příležitost poznat sebe samu ve světle i se svými stíny. 

Pokud chceš pomoci rozšifrovat svá zrcadla, můžeš se na mě obrátit.

NOVOROČNÍ PŘEDSEVZETÍ?