Pokud chceš létat, nauč se odpouštět

To co nás přesahuje jsme my samy

Hojnost je jen reakce na naše dávání

JEN TAK… KDYŽ SE CHCE PSÁT A NECHCE SE SPÁT :)

dnes mi na FB vyskočila 3 roky stará vzpomínka z mého psacího a sdělovacího období... myslím, že patří i sem :)

Pár let na sobě pracuji. Hm, manžel toto slovo nemá rád. Jako správný chlap se zúčastní jednoho semináře nebo přečte knihu a má naprosto jasno, není třeba na čem pracovat. Má pravdu, ono totiž skutečně není na čem, protože vše dokonalé v sobě máme. Místo práce na sobě to tedy budu nazývat cestou k sobě. 
Moje nevědomá cesta k sobě začala již před mým početím a následně dětstvím, kdy jsem měla častokrát pocit, že „sem nepatřím“, že „jsem jiná“, „že mi nikdo nerozumí“. Z nějakého důvodu jsem byla citlivá na pocity druhých, měla jsem vyvinuté jakési radary na nevyslovené a okem neviditelné. Zkrátka to co většina lidí neviděla a necítila, já silně vnímala. Častokrát jsem byla v situacích, kdy jsem testovala druhé, zda-li to tak taky mají a moc jsem si celý život přála potkat někoho „stejně postiženého“. Moje radary byly obzvlášť silné při jakékoli nespravedlnosti, kterou jsem se snažila aktivně napravovat a tak jsem ve škole mívala problémy s chováním, jelikož mi nedalo se neozvat a nezastat se druhých. Buď mne učitelé nenáviděli nebo mne milovali. Ti, co patřili do té druhé skupiny koukali na mne pozitivníma očima. 
Pamatuji se, jak jsem ve čtvrté třídě byla já i téměř celá škola svědkem sražení holuba autem. Holub zůstal mrtev uprostřed silnice. S brekem jsem šla a holuba odnesla na trávu a přirozeně provedla jakýsi rituál loučení. Děti se mi smáli. Tenkrát jsem se trochu zablokovala v projevech mých reakcí a emocí s nimi spojených. 
V páté třídě jsem začala psát básničky, byly hluboké a neměla jsem je s kým sdílet. Jednou mne načapala učitelka, jak si je píšu o hodině, musela jsem jednu přečíst před celou třídou. Opět se mi smáli a já si nechala vzít zase kus sebevědomí. 
Zajímavé je, že jsem nikdy nepociťovala strach cokoli udělat nebo změnit. Když mi situace nevyhovovala, většinou jsem udělala akci k její změně. Nebála jsem se opustit nefunkční a nechápala, jak někdo může v nefunkčnosti setrvávat, ať se to týkalo vztahů nebo práce. Naprosto vyzrále jsem věděla co od života chci a co nechci a nešla jsem pod své nároky. Věřila jsem tak hluboce a život mi dával přesně to, co jsem z hloubi duše cítila, že je to správné a pravé pro mne. Řídila jsem se jednoduchým zákonem „buď všechno nebo nic“. 
A tak jsem např. dlouho byla sama. Většina mých kamarádek byly zadané a měly tzv. našlápnuto do dalších etap života. Nechtěla jsem se svých hranic vzdát a ve svých dvaceti jsem potkala přesně stejného člověka jakého jsem si od svého dětství vysnívala. Byl přesně takový a já věděla, že od života můžeme žádat cokoliv, stačí věřit a neslevovat. Z dnešního pohledu ale vím, že jen to nestačí, musíme nejprve milovat sami sebe a být sami se sebou rádi a stát se tou polovičkou, kterou hledáme. 
Od života totiž nedostáváme to co chceme, ale to co jsme my sami. A i když se nám stane, že partner nám zrcadlí opak toho, co jsme my sami, i to jsme my, protože vše je spojená nádoba. Nemůžeme od sebe oddělit plus a mínus, jen pokud se pohybujeme méně v extrémních polaritách a jdeme více do středu, můžeme dosáhnout více tzv. souladu s druhými.
- Pokud hledáte partnera, svou drahou polovičku, spřízněnou duši, nejprve se vy sami staňte tou ideální polovičkou, buďte jí v každém okamžiku a buďte jí rádi bez jakékoliv potřeby hledání někoho k sobě. Nikdo jiný k vám totiž dokonale nepasuje, dokud si vy sami nepasujete sami sobě. Ona totiž polovička k vám neexistuje, existuje jen vaše vlastní celistvost, která přitáhne do svého života další celistvost (toho druhého :) )
- Pokud máte někdy pocit, že jste z jiné planety, nevyvyšujte se ani neponižujte, protože každý z nás má svou vlastní pravdu, svůj vlastní pocit. Kdykoli v přítomném okamžiku mám možnost si vybrat, jak budu vnímat své bytí. Mohu si vybrat, zda-li „z jiné planety“ znamená plus nebo mínus nebo neutrál. Důležité je přijmout se a mít se rád.
- Když vám někde nebo s někým není dobře, změňte to. Vždy máte možnost vystoupit z nesvobodné jistoty do svobodné nejistoty :) Důležité je vědět co vlastně chcete a co nechcete, pak jen odvahu udělat první krok ke změně.
Když mi bylo 20 a já se rozhodla po 20ti měsících odjet z UK, kde jsem pracovala nejprve jako au-pair a později jako vedoucí radní hospůdky, opět pro to nebyl sebemenší důvod. S rodiči jsme se hádali celou cestu autem z UK do ČR, jelikož neviděli důvod proč odjet, když moje vízum ještě neskončilo, když mám „svůj byt“ a super placenou práci. Ale jen já sama cítila, že jsem se již naučila co bylo potřeba a začala cítit stagnaci. Naší přirozeností je růst. Pokud mu nedáme prostor, zasahuje tzv. život sám a najde si vždy důvod, jak nás popostrčit. Když ale posloucháme svou intuici, jsme naladěni na sami sebe, své potřeby a pocity a řídíme se jimi (ne jen o nich mluvíme), tak se nemusíme bát, že nám život zasáhne způsobem, který se nám třeba nebude líbit.
- Co říká váš vnitřní hlas? Líbí se vám váš život a vše v něm? Ano! Výborně! Užívejte si to! Ne? Změňte to. Když se jedny dveře zavřou, další se otevřou, jen někdy před nimi bývá pár schodů, to je přirozená cesta růstu – z podhůří stoupáme pomalu k horám.
Podobných pro druhé nepochopitelných změn jsem v životě udělala několik. 
No taky byste si mysleli, že jen blázen odejde z úžasně placené práce, s vlastní kanceláří, vysokém postu a častém kontaktu s VIP klienty jako jsou politici, celebrity a různí umělci? Ano, já to udělala, ze dne na den beze strachu, můj vnitřní pocit mne vedl a já se mu podvolila. Vždy jsem ztratila nějakou tu jistotu (jedny dveře zavřeny), ale vždy jsem nalezla nějaký nový obzor, novou možnost posunout se dál (s pokorou) a jinam. Těch pár měsíců v USA bylo fajn, dostala jsem se mezi „pravé“ indiány v Texasu jen protože jsem „náhodou“ zabočila na nesprávnou ulici, do čínské chlípné čtvrti na okraji Manhattanu jen protože jsem na chvíli poslouchala více druhé než sebe, abych se rychle vrátila zase k sobě a svému vnitřnímu naslouchání. Z nekomerčního sektoru jsem se najednou ocitla v tom soutěživém nepřejícném ambiciózním prostředí, kde „nejsilnější“ válcuje a „nejslabší“ odpadá.
- Dnes vím, že není nejsilnější ani nejslabší, je jen rezonance. Buď s námi ladí a my chceme nebo s námi neladí a my nechceme. A když nechceme a nic pro to neuděláme, pak se snadno stane, že tzv. odpadneme.
Během mateřské jsem kromě jiných aktivit začala studovat alternativní školu vědomého rodičovství. Tolik otázek najednou – proč, jak, kdy, kde, co? Odpovědi na ně jsem stále hledala více venku než uvnitř.
- Protože každý z nás má v sobě všechny odpovědi. Buď je slyšíme nebo ne. Ale ještě před tím je „buď v to (v sebe) věříme nebo ne“.
Když se člověk pořád ptá jiných více než sebe a je neoblomný, může život zařídit, aby odpovědi skutečně přišli, ale tak, jak mají, tedy zevnitř. Když si člověk myslí, že když něco chce, že tím ubírá druhým, i toto přesvědčení mu může život často splnit. A já se ptala a ptala a stále si myslela, že jsem sobec, když chci druhé dítě, když dalších xy dětí je bez rodičů. Jak sobecké a nehezké to ode mne je něco takového vůbec chtít. A tak vesmír vyslyšel moje nevědomé nastavení a zařídil to tak, že jsem najednou věděla „všechno“, již se nepotřebovala ptát na cokoliv druhých, protože odpovědi chodily samy bez potřeby slov, zkrátka tam byly, a došlo k uvědomění, že čím více obohacuji svět, tím více mu dávám a ne beru. A energie nového života toto naprosto splňuje. Druhá dcera zemřela! Blesk! Už žádné otázky. Není třeba se ptát, už všechno víš, vše máš v sobě, stačí se otevřít a jít s proudem života. Od té doby VÍM a i VÍM, že i ty a kdokoliv z nás taky VÍ. Je to tak jednoduché, stačí se jen spojit s podstatou bytí, najít cestu k sobě, vidět dary všude a ve všem, protože jsme dokonalé bytosti přírody a jen se pohybujeme na škále mezi mínusy a plusy a přitom by stačilo se pohybovat ve středu. Je to cesta, cesta k sobě, která nám pomáhá se poznat. Čím lépe se známe, tím lépe můžeme znát druhé, tím více si můžeme vědomě vylaďovat náš život a vše v něm. Na naší cestě k sobě se může stát, že poznáme něco, co se nám nelíbí a tam dřímá diamant, tam je ta druhá polarita a pokud ji přijmu, začnou se dít zázraky. Čím více vylaďuji svůj vnitřní svět, tím více si uvědomuji svou celistvost a uvědomění, že všichni jsme jedno a totéž. Já jsem ty a ty jsi já. Nevěříte?
- Dívejte se na druhé jako do zrcadla. Co tam vidíte? Koho tam vidíte? Ano, vždy jen sami sebe. Je to ta nejdokonalejší pomůcka na cestě k sobě. Druzí nám mohou pomoci lépe poznat sami sebe, lépe se v sobě orientovat, lépe vyhlazovat „vrásky“, které se nám nelíbí. Největší nepřítel je nejlepší učitel. Děkujme za to.
(14.11.2013)

Rozkvétáme s Luckou..

Byla jednou jedna růže - poupátko. Tohle poupátko vědělo, že když bude svítit sluníčko, rozkvete, ale když bude svítit až moc, uvadne. Taky vědělo, že když bude trošku pršet, povyroste, ale když bude pršet až moc, poláme se. Taky vědělo, že občas se u něj objeví nějaký plevel, který může mít různou moc a sílu a že potřebuje "sílit", aby se jen tak nenechalo "přeprat". Poupátko ale spousty věcí nevědělo. Nevědělo, že když by se o něj staral např. zahradník, tak by mohlo rozkvést úplně a nemuselo by zvadnout úplně. Plevel by nad ním neměl žádnou moc. Když se poupátku povedlo trochu rozkvést, moc se mu to líbilo, cítilo se pevnější, sebevědomější, radostnější, láskyplnější a přátelštější a  ukazovalo všem kolem?: "Podívejte jaká jsem nádherná růže! I vy můžete takhle krásně rozkvést! Zkuste to!" Jenže pak přišla bouřka nebo období veder a růže se zavřela opět do poupátka. A takhle si to poupě žilo.... Bum bác! Z čista jasna udeřil blesk! Všechny plevele najednou pryč a uprostřed zahrady zůstalo poupě a ticho, klid a mír. Dívá se dolů a vidí polámané lístky,  pláče nad tou spouští kolem, křičí všude kolem proč proč proč? Najednou ho napadne podívat se nahoru. Na obloze se objevilo slunce. Jen poupě a ticho, klid a mír. Najednou zná všechny ty odpovědi na proč, najednou už nemá potřebu se ptát, ono prostě VÍ. Na obloze se objevila  nádherná duha. Poupě se začalo pomalu otevírat a cítilo, že už VÍ co udělat proto, aby nádhernou rozkvetlou růží zůstalo. Z poupěte se stala růže, která kvete navzdory okolnostem z venku a i když občas trošku uvadne nebo se objeví nějaký plevel, umí se vrátit do stavu, ve kterém jí je dobře - nádherná rozkvetlá růže plná lásky, radosti a tepla.
Když do mě před devíti lety udeřil blesk, měla jsem dvě možnosti - buď uvadnout nebo vidět duhu.  A já ji naštěstí viděla!
I vám mohu pomoci rozkvést tak, aby nevědomé nepracovalo za vás, ale vědomé pracovalo pro vás!
A víte co? Nemusí uhodit blesk, aby se nám rozsvítilo! :)

Najdete mě nyní na Facebooku: https://www.facebook.com/rozkvetamesluckou/?fref=ts (stránka Rozkvétáme s Luckou)

    BÝT TÍM, KÝM JSME, JE NAŠÍ POVINNOSTÍ

Narodila se holčička do milující rodiny. Měla maminku, tatínka a o čtyři roky starší ségru. Byla plná života a energie, pořád se musela hýbat, běhat, skákat, tančit, bylo pro ní tak přirozené projevovat  tímto (zdravým) způsobem svou nekončenou studnici energie. Měla pořád teplé ruce, v zimě nepotřebovala rukavice, byla bezelstná, optimistická, neustále veselá a usměvavá, pozitivně naladěná, milovala děti, zvířata, všechny a všechno. Dokázala svou dobrou náladou podpořit jiné děti, které se třeba bály nebo byly smutné a tak měla dobrý pocit, že je užitečná a že ona sama už jen tím, že je sama sebou dokáže měnit životy k lepšímu. Její ségra byla tišší, klidnější, ráda si v klidu četla, nevyrušovala a naše holčička se jí tak moc chtěla vyrovnat, protože ona byla její vzor a tak když řekla "nech toho, nechovej se takhle, jsi trapná atp.", tak si s tím ještě nedokázala poradit a buď s ní bojovala a zlobila ještě víc a nebo se stáhla do své ulity.  Ve školce a později ve škole neustále slyšela "tahle holčička není hodná jako její ségra,  ta je úplně jiná" a tak si to ve svém dětském světě vysvětlila tak, že není dost dobrá, když je tak moc "jiná" - spontánní , neposedná a radostná a je potřeba aby se změnila, protože to po ní všichni chtěj.  Jednou ji paní učitelka zalepila pusu izolepou, bylo jí asi pět a pak byla několikrát na samotce. Ve škole dostala od učitelky občas facku a pořád ze všech stran slyšela jak se má zklidnit, uklidnit, nemluvit, neskákat, netančit, neběhat, neprojevovat se... Naštěstí vyrůstala v milující rodině a proto se měla stále o co opírat. 

Tahle holčička měla bohatý vnitřní svět, měla vysokou míru empatie a soucitu a tak jí nebylo jedno co si druzí myslí a jak se cítí a tak se rozhodla, že aby byla přijímána bude s tím muset něco udělat. Ale co, když její energie byla nastavená úplně jinak než co po ní chtělo okolí? A tak dostávala poznámky a slyšela od všech jak je neukázněná a neposlušná. A když jí bylo asi deset rozhodla se pro jinou strategii "nebudu vybočovat, provokovat, nebudu jiná (myšleno jedinečná, tak jako každý z nás)". A tak si začala psát básničky a povídky, aby se z toho úplně nezbláznila a stala se tak trochu přecitlivělou a její aktivní energie slábla. Občas si ji dovolila projevit v celé své kráse, ale postupně cítila, že už čím dál méně v sobě dokáže najít to, s čím se narodila a s čím se jako malá spojovala. Byla často a ráda sama, protože to se pak nemusela nikomu přizpůsobovat. Měla jedno velké srdce plné lásky a chtěla jí tak moc dávat. Jenže si neuvědomovala, že ji může dávat pouze tehdy, když bude její srdce otevřené v její přirozenosti, protože pak to půjde lehce, bude to nezištné a dostane se k srdci druhých přímo a ne oklikou. A tak na to šla několik let oklikou, protože se bála své vnitřní síly.  Bála se, že tou silou někomu ublíží a tak ubližovala s ohledem na druhé raději sama sobě a venku hrála různé role, aby byla přijímána.

Dařilo se jí to dobře. Bylo spousty záblesků a situací, kdy cítila opětovné spojení sama se sebou, ale vždy se navrátila k tomu, jak jí chtěli vidět a vnímat ostatní, aby je nezklamala a měli ji rádi. Muselo se stát pár nepříjemných událostí v jejím životě (více např zde:

http://mojecestyksobe.blogspot.cz/2014/10/jsem-i-nejsem-jina-jsem-i-nejsem-stejna.html), aby se konečně zcela probudila. Najednou (před asi deseti lety) zjistila, že to, co žije je sice skvělé, nic jí ve vnějším světě nechybí, ale že nevyužívá maximálně svůj potenciál, svůj talent a že ve filmu zvaném život nehraje hlavní roli, ale roli vedlejší, kdy hlavními herci jsou vždy ti druzí a že tak jako ona i  druzí - my všichni jsme byli narozeni proto, abychom hráli ve svém životě roli hlavní a mohli tak doplňovat to, co druhým chybí nebo naopak čerpat od těch, kterým něco přetéká. A tak se pomaloučku polehoučku přes různé extrémy navracela k sobě a nyní si opět užívá naplno svou vnitřní krásu, svojí přirozenost. Už dokáže být zase plná energie, síly a aktivity, dokáže strhnout davy žen a dětí při tanci a cvičení, dokáže díky silné intuici vidět dopředu a víc než vidí většina a tak provádí ženy cestami k sobě, navádí je a inspiruje. 

A jak se jí to povedlo? Přijala svou podstatu, kterou máme všichni stejnou, pocházíme ze stejného zdroje (o tom píši téměř ve všech mých článcích na mém blogu zde: http://mojecestyksobe.blogspot.cz/), ale zároveň každý z nás má jedinečnou a vyjímečnou energii, která mu byla dána do vínku proto, abychom tento svět o sebe mohli obohatit. Jaké by to bylo, když bychom byli všichni stejní? Kdo by vedl, kdo by psal knihy, kdo by zkoumal, kdo by vymýšlel, kdo by vítězil atd.? MY VŠICHNI JSME JEDINEČNÍ TAKOVÍ JACÍ JSME. NENÍ NÁHODA, ŽE JSME PŘESNĚ TAKOVÍ JACÍ JSME A ŽE MÁME ODLIŠNÉ TALENTY A ENERGIE. NENÍ TŘEBA SE SROVNÁVAT S KAMARÁDKOU, ŽE TOHO STÍHÁ VÍCE NEBO NAOPAK SOUDIT, ŽE NIC NESTÍHÁ A PODOBNÝCH OBOUSTRANNÝCH PŘÍKLADŮ BYCHOM NAŠLY MNOHO. KAŽDÝ Z NÁS JE JINAK NASTAVENÝ A DÍKY PRÁVĚ TÉTO JEDINEČNÉ ENERGII JI MŮŽEME VE SVÉM ŽIVOTĚ POUŽÍT A VYUŽÍT K OBOHACENÍ SEBE I DRUHÝCH A NÁDHERNĚ SE TAK DOPLŇOVAT.

Děkuji za další inspiraci na mé cestě k sobě Táně Havlíčkové a její MÓDĚ A DUŠI. Díky její metodě si nyní dovoluji být ve své energii, ve svém stylu, nejen v mé profesi, ale i všude jinde a cítím se v tom moc dobře. Děkuji Táňo!

"Když duše promlouvá skrze tělo" (květen 2014) http://mojecestyksobe.blogspot.cz/2014/05/kdyz-duse-promlouva-telem.html - zde je popsáno uvědomění mé cesty k sobě skrze tělo, článek výše ho krásně doplňuje

"Když víte, že sem patříte" (duben 2014) http://mojecestyksobe.blogspot.cz/2014/04/kdyz-vite-ze-sem-patrite.html - další z mých příspěvků jako podpora jedinečnosti každého z nás, doplněk k článku výše...

www.primazumba.cz

TAKOVÝ MALÝ TĚHOTENSKÝ BLOG

INTUICE, ANEB KDYŽ VÍTE
Budou to tak tři roky, kdy jsem u sebe začala silně cítit 2 duše - silného chlapce a slabou holčičku. Mé srdce říkalo tenkrát ano, ale hlava a tělo říkaly ne. Tak jsem si počkala, až ta hlava s tělem začaly taky pokyvovat a tak se stalo, že jsem zažila nádherné vědomé početí dvou duší - silného chlapce a slabé holčičky. Když mi na ultrazvuku v 7. týdnu skutečně potvrdili "plod A a plod B", pan doktor povídá "je tam jeden silnej a druhej slabej". A tak jsem se ptala holčičky proč je slabá a ona mi řekla, že čeká na naše ukotvení a práci s nevědomým strachem. Tak nějak jsem cítila, že bychom to mohli dát, ale ten strach ne a ne se zvědomit a tak nás tato dušička opustila. Toho silného chlapce sem od začátku (už před těmi třemi lety) vnímala jako velmi svobodomyslného a umělecky založeného - tenkrát mi chodil do vědomí Tomáš Klus :) i jsem viděla jeho roztřepaný blond styl a ležérní umělecký vzhled :) 2 dny po početí mi říká naše Kája, že už mám v bříšku dvě miminka - ani pro jednoho člena naší rodiny to nebylo překvapení, prostě jsme to věděli....

DŮVĚRA
Kolem 16. týdne jsem ještě necítila pohyby, a protože jsem je u posledního těhotenství cítila hodně brzy (od 13.-14.tt), tak mě to začalo (vzhledem k mé zkušenosti s pohyby a úmrtí miminka) znepokojovat. A tak jsem si doma tak pofňukávala a Kája mi dělala speciální břišní masáž (ona miluje dávání masáží a myslím, že má na to talent :), ale nic nepomohlo. No a moje desetiletá Mája nejen že umí velmi vyspěle uvažovat, ale taky má super smysl pro humor a prostě ví, co zrovna potřebuji slyšet, aby mě podpořila a tak mi povídá: "Mami, ty víš, že já vím, že je to kluk. Ty o tom někdy trošku pochybuješ, ale já to prostě vím. No a víš sama, že kluci jsou od přírody "pomalejší" (sorry chlapi, ale fakt tento výraz někdy doma používám, když dětem vysvětluji reakce některých chlapečků :) Tak se prosím tě nediv, že se ještě nehýbe a že ho necítíš. On je to prostě typickej chlap :) A ještě jedna věc, vím, že na tebe nemůžu přenést moji důvěru, že je ok, protože já vím, že je! Tu důvěru musíš najít hlavně ty sama v sobě. Už jsi to jednou zvládla s Kájou, pamatuješ?" No není ta moje holka skvělá? 
Nicméně jsem o Velikonocích "shodou náhod" a tři dny proležela s virózou a díky většímu vnímání sebe samé i miminka jsem ty pohyby začala cítit a od té doby si je užívám. :)

SYNCHRONICITY
Zdál se mi sen. Byla jsem ve vězení a venku někdo vozil mé dítě. Já však nevěděla o mém dítěti vůbec nic. Tak moc jsem toužila vědět alespoň pohlaví. Spoluvězenkyně mě odrazovaly, že to stejně nepoznám, když uvidím jen hlavu v čepičce zachumlanou ve fusaku. Já však věděla, že to poznám. A tak se mi podařilo uprchnout a na malou chvíli zahlédnout mé dítě. Podívala se na mě hlava chlapce, usmíval se. Pak mě chytili. Ráno jsem šla nakoupit a platila jsem 111 Kč a pak jsem toto trojčíslí viděla ještě jednou. Je to andělské číslo a já věděla, že v mém lůně roste chlapeček. A pak přišel na řadu ultrazvuk - jen já a Petr. Miminko se opět, tak jako předtím již dvakrát nechtělo ukázat - překřížilo nožičky a lehlo si na bok :) Pak mi však p. Dr. ukázal ve 3D obličej a já viděla ten stejný chlapecký výraz jako ve snu a říkám "tak to je kluk, to už ani nemusíte zjišťovat". :)

CO MĚ MIMINKO CHTĚLO NAUČIT

Když se čisté dokonalé miminko začíná u maminky zabydlovat, chce, aby i prostředí, kde bude 9 měsíců pobývat bylo to nejčistší a nejideálnější a tak nás donutí občas se něčeho zbavit (ať v podobě zvracení nebo emočního výlevu) anebo naopak zase něco začít dělat jinak. Co se mě snažilo (píši, snažilo, protože jsem hlava tvrdohlavá a mé některé mé dlouholeté návyky se ne a ne odnaučit a taky mi chybí občas důslednost) naučit moje 4. miminko?
1. Jídlo: Budeš bedlivě zvažovat, co do svého žaludku přijmeš. Budeš o tom vědomě přemýšlet a budeš věrná svým chutím, které ti někdy mohou přijít jako zvláštní, ale tvé tělo zrovna potřebuje tuto kombinaci. Než půjdeš spát, budeš se těšit na snídani a budeš ochotná pro jídlo jet přes celou Prahu, jen abys dosáhla toho, co zrovna tvé tělo žádá. Bude ti jedno, že tví blízcí budou nechápavě kroutit hlavou, až uvidí na stole kombinace jako chléb s lučinou, okurkou, paprikou, mrkví, fazolemi, pomerančem a medem :)
2. Pohyb: Budeš bedlivě volit své fyzické kroky a tvé ego, které by normálně chtělo vyběhnout všechny schody, je najednou potlačeno a ty objevíš kouzlo výtahů :) Procházky nebudou již ve stylu "abych toho ušla co nejvíc za co nejméně času", ale ve stylu "hezky se pomalu projdu, pokochám přírodou a klidně se v polovině cesty vrátím". 
3. Hranice: Jakmile ti někdo překročí hranice, velmi jistě a rázně se k tomu postavíš a půjdeš hezky do akce. Vůbec ti to vadit nebude, protože si budeš chránit svůj osobní prostor. Pryč jsou ty doby, kdy to budeš tolerovat, ustupovat a hledat vinu pouze v sobě. Všichni budou přesně vědět co můžou a co už ne. :)
4. Emoce: Budeš se ladit se vším, s čím přijdeš do styku a pokud ti něco nebo někdo brnkne na strunu nezpracovaných záležitostí, emoce se okamžitě postarají o to, aby ses všeho nepotřebného zbavila. A tak se tvé oči zalívají i tam kde se ostatní smějí. 
5. Energie: Budeš mít tak akorát pro sebe a tedy i mě :) Jakýkoliv nadbytek spotřebujeme velmi efektivně pro to, aby ti bylo dobře po všech směrech. A tak se naučíš, že když není nadbytek, není možnost ani dávat, předávat a jít nad své limity. Pokud tak učiníš, skočí na tebe viróza a ty už zase budeš vědět kde je tvé místo. :)

6. Spánek: Úderem půl deváté je ložnice a postel jen tvá. Nikdo nesmí vstoupit a narušit tento posvátný desetihodinový spánek. :)

7. Citlivost: Jen tak někde a s někým nebudeš, jen tak někde si nesedneš ani nelehneš, jen tak něco nesníš, jen tak něčím se nenavoníš, jen tak něčím nevypereš prádlo, jen tak něčím neuklidíš dům, jen tak něco nebo někdo ti nevoní, jen tak něčím se nenamažeš, nenamaluješ a jen tak něco nevypiješ. (pozn. Vybíravá jsem ale byla vždycky :)
8. Láska k sobě: To všechno, co ti bude připadat, jako nepříjemná součást období prvních třech měsíců pro tebe dělám z lásky k tobě, protože jedině tak si uvědomíš, že i ty ses jednou narodila jako dokonalá a čistá a jakmile si to uvědomíš a odstraníš všechny slupky a nánosy, děsně se ti uleví a já budu vědět, že jedině tak mě budeš moct bezpodmínečně milovat.

MALÁ ÚVAHA NA TÉMA ŽENSKOST
Říká se, že chlapi mají rádi spíše rozpuštěné dlouhé vlasy než v culíku. Můj manžel mi do ničeho co se týká mého image nemluví, proto jsem vždy volila z praktického hlediska spíš culík a musím říct, že rozpuštěné vlasy mi byly vždy na obtíž, a když už jsem je na nějakou akci měla, tak hned po ukončení zpět do culíku. A tak nevím jestli je to tím mým druhým chlapem v mém životě, ale od začátku těhotenství doteď nosím téměř stále vlasy rozpuštěné. :) Nevím co mi tím chce můj hoch říct nebo jestli to je spojené s vyvažováním mužské a ženské energie, kterou jsem díky minulým těhotenstvím s holčičkami řešit tolik nemusela nebo jestli to je prostě „jen období“. Taky jsem si všimla, že jsou na mě všichni – ženy i muži – mnohem pozornější a i když neví nebo nevěděli (teď už to je možná poznat), že jsem v očekávání, zažívala jsem skutečně přátelský vesmír – mnohem větší vstřícnost, pozornost a otevřenost v komunikaci. Taky je zajímavé zjištění, že po mě muži mnohem víc koukají (s ruměncem na tváři to přiznávám). Nevím, jestli to je tím, že mám o tři čísla větší prsa :) nebo větší zadek a plná stehna (to čeho jsem se snažila posledních pár let zbavit!), ale já se přiznám, že se se svými 12 kg nahoře zas tak dobře necítím, ale píšu to proto, že ono fakt asi nejde o to kolik kil máme nebo jestli máme svou ideální postavu, ale o tom co vyzařujeme a jak se umíme tzv. nosit. Já se teď asi nosím víc než dřív :) a díky prckovi ze sebe vyzařuji něco extra – to co každá těhotná šťastná žena. A taky si myslím, že díky mužské energii ve mně si mohu více dovolit být ženou! Je to fakt zajímavé a pro mě po třech holčičkách obzvlášť. A tak na závěr snad jen obecné moudro, které každý známe: KDYŽ JSME ŠŤASTNÍ, VYZAŘUJEME ZVLÁŠTNÍ FLUIDUM, KTERÉ OSTATNÍ LIDI PŘITAHUJE