DOPIS SOBĚ

Moje milá Lucinko!

Je na čase, abys věděla kdo jsi a o čem je život. Píšu ti tento dopis, protože jsi pro mne ten nejdůležitější člověk na světě. Ty jediná jsi pro mne tou nejlepší, nejdokonalejší a nejúžasnější bytostí na světě. Tebe bezpodmínečně přijímám a miluji. Jsi úžasná taková jaká jsi a nepotřebuješ na sobě měnit vůbec nic. Není náhoda, že jsi se narodila do tohoto světa a vybojovala jsi si své místo zde. Nepromeškej svůj život tím, že budeš o sobě pochybovat, že budeš ze sebe dělat něco méně než jsi. Není to potřeba, protože já tě mám ráda takovou jaká jsi. Nemusíš se snižovat na moji nebo kohokoliv úroveň, nemusíš se přizpůsobovat druhým, nemusíš souhlasit s druhými, nemusíš hledat vzory jinde, stačí, když budeš v každém okamžiku sama sebou, jak zrovna cítíš a jak zrovna potřebuješ. Pamatuj se, že nikdy nesmíš jít sama proti sobě. Ty jediná jsi ta nejdůležitější osoba pro sebe a pokud chceš na sklonku života se ohlédnout a říct si jaký úžasný život jsi prožila a jaké úžasné dary jsi přenechala svým dětem a generacím, miluj se, stůj při sobě, nechoď nikdy proti sobě, zvedni hlavu a jdi vstříc své vizi. Neboj se tvořit a uskutečňovat své sny. Nenahlížej na překážky jako na problémy, ale jako na situace, které budeš respektovat a zároveň věřit, že ti má přinést něco nového (změnu, posun) a že je vždy řešení, jen je potřeba udělat akci k její proměně. Jen ty sama máš tu moc a sílu změnit vše na co si vzpomeneš. Ty rozhoduješ o tom, kdo a co ti vstoupí do života.

Bedlivě zvažuj koho a co vpustíš do svého života, do své energie, která je vzácná, kterou ctíš a miluješ, vážíš si jí a pečuješ o ní s láskou. Tvoje tělo je tvůj chrám, pečuj o něj, tvoje srdce je tvoje útočiště, važ si ho, tvoje mysl je tvoje řídící centrum, řiď jej vědomě s láskou vůči sobě. Jsi úžasná ženská, která má spousty kladný vlastností. Jsi empatická, sympatická, pozitivně naladěná, optimistická, energická, tvořivá, kreativní, co si umaneš, to ti jde, dokážeš svou vášní nadchnout druhé, jsi radostná, usměvavá, jiskřivá, plná pozitivní energie. Dokážeš se naladit na druhé a šestým smyslem vědět to, co ostatní nevidí. Jsi láskyplná. Využívej svých předností s láskou a úctou k sobě, nikdy nejdi proti sobě. Vždy měj na mysli, že nemusíš být hodnou holčičkou, aby tě druzí přijímali. Buď ženou KRÁLOVNOU,  která ví co chce, má svou vizi a podle toho se rozhoduje. Miluj své osobní zlatíčko, svou osobní hodnotu, která tě vždy správně povede na tvé cestě. Tvá rozhodnutí ať vychází podle tvého osobního přesvědčení. Nezapomeň, že máš volbu v jakém vesmíru chceš žít a vždy si vyber přátelský vesmír. Jedině tak tě život povede do přátelských situací, potkáš se s přátelskými lidmi a zažiješ spoustu dobrého. Teď, když čteš tento dopis, já žiji to, co píšu výše. Jsem šťastná, vyrovnaná, moudrá, rozhodná, přijímající i dávající, vím co chci a mám se ráda bezpodmínečně. Nedokazuji nic druhým, ani sobě, protože vím jaká je moje hodnota. Jsem naplněná ve vztahu k sobě, ve vztahu k manželovi, ve vztahu k dětem, ve vztahu s ostatními. Jsem naplněná v práci, je to moje poslání a přátelský vesmír se postaral o to, abych měla nádherné prostory, které tvořím pro mé klienty, kterých si vesmírně vážím. Jsem vděčná za moje zdraví a zdraví mých dětí. Jsem vděčná za to, že jsem obdařená tolika dary, které mi život dal a neustále dává. Jsem vděčná za to, že mohu dávat i já skrze mou plnou vnitřní nádobou radosti a pozitivní energie. Bydlím v domě, který je naším bezpečným útočištěm. Mám úžasné sousedy, vztahy, práci, děti, rodinu a další vize a mé kroky přesně směřuji tam, kde chci být a kde se cítím skvěle. MILUJI  TĚ. DĚKUJI TI. PROSÍM ODPUST MI. OMLOUVÁM SE. Tvoje Lucie

p.s. tento dopis jsem si napsala v červnu 2013 v rámci Neurorestartu s J. V. Čmolíkem. dopis mi byl poslán zpět po roce a kousek. děkuji za to! dnes jsem si ho otevřela. udělal mi radost, kterou chci sdílet dál tím, že ho zveřejňuji. co byste napsali sami sobě vy?

STRACH JE OPAKEM LÁSKY?

Toto slovní spojení jsem si před lety vytáhla z karet. Vůbec jsem to tenkrát nedokázala uchopit a pochopit. Časem jsem si uvědomila, že když jsem ovládána strachem, tak jednám většinou tak, že toho později lituji. Tedy jsem naprosto vzdálená láskyplného chování. Někdy nás strach dokáže ovládat natolik, že můžeme ubližovat svým nejbližším včetně sami sebe. Jak často slýcháme „já se takto ale chovám z lásky k tobě, já tě mám ráda, proto ti říkám to a to“. Ano, myslíme to dobře, ale když nás strach přehluší, tak prostor pro vyjádření lásky není takový, jaký by mohl být.

Sama jsem hodně senzitivní typ, emočně často vyjadřující se. Někdy mluvím a emočně se vyjadřuji dříve, než mi stačí moje mysl říct „udělej si nádech výdech nebo vyspi se na to atp.“ A protože si stále s sebou vláčím pár nezpracovaných strachů, občas mě doženou do nevhodného chování. Jakmile mě po výbuchu emocí dožene moje mysl, snažím se to napravit, ošetřit svůj strach a dát tak opět prostor lásce.

Sama jsem byla nucena najít spolupráci se strachem, když jsem byla po třetí těhotná a měla za sebou úmrtí miminka. Vědomá spolupráce se strachem u mě vypadala tak, že jsem strach nahradila důvěrou, která mě automaticky přepnula z energie strachu do energie lásky. Strach nade mnou najednou neměl takovou moc a já si díky tomu mohla užívat svého těhotenství tak jako každá jiná maminka. Důvěra jde totiž s láskou ruku v ruce. Důvěra, že je vše v pořádku tak, jak to je a že je o mě i mé nejbližší postaráno. Zároveň i důvěra, že můj strach je ok, že mám na něj právo, že ho zcela přijímám. Podobný princip se dá použít na všechny naše vědomé strachy. 

Další naprosto triviální příklad ze života může vypadat např. takto:

Máma své dítě miluje nadevše. Tedy pokud by tato láska k dítěti byla naprosto čistě projevována bez špetky strachu, tato matka by své dítě zahrnovala láskyplnými slovy a činy od rána do večera. Ale máma má v sobě spousty strachů. Jeden z nich je např. „bojím se, aby nenastydl“. A tak jakmile dítě nemá bačkory nebo mikinu, maminka dítě okřikuje někdy by se dalo říct, že až buzeruje a hysterčí a přenáší tak svůj strach na své dítě, které např. vůbec chlad necítí, je mu dobře, je mu teplo. Kdyby to tak nebylo, obléklo by se samo od sebe. Jiná máma, která strach v této oblasti nemá, by si plně a radostně užívala přítomnost s dítětem bez ohledu na počasí nebo oblečení.

Podobných strachů menších či větších nás provází různými našimi vztahy – ať k partnerovi, kolegyni v práci nebo prodavačce v obchodě. A samozřejmě i náš nejdůležitější vztah a to je ten, který máme sami se sebou. 

Práce s nimi je někdy na dlouhou trať, nicméně pokud si uvědomíme, že opakem je láska a že jde v ruku v ruce s důvěrou, může se nám s nimi lépe spolupracovat.

DODATEK K MINULÉMU PŘÍSPĚVKU "MOJE PRAVDA JE PŘÁTELSKÝ SVĚT"

http://mojecestyksobe.blogspot.cz/2014/09/moje-pravda-je-pratelsky-svet.html

Představme si, že vše je energie – myšlenky, slova, prostředí kde se nacházíme, práce, kterou děláme a samozřejmě lidi kolem nás včetně nás J Energie je jen jedna, avšak s různými náboji a proto máme strach a důvěru, zdraví a nemoc, hojnost a nedostatek, lásku a nenávist atd. Jaký náboj dáme svým myšlenkám, slovům, víře a tedy sami sobě, takovou energii budeme živit a zhmotňovat. Když je tedy v mém energetickém poli nemoc (jinými slovy věřím v nemoc, mám strach z nemoci, moje pravda je nemoc – viz můj předešlý příspěvek), tak pochopitelně se s ní všude konfrontuji, všude o ní čtu, všude ji vidím a hlavně ji i zažívám buď já sama, nebo např. mé děti. Pokud v mém energetickém poli nemoc nemá své místo a je tam pouze naprostá důvěra a přítomnost dokonalého zdraví, tak to samé se mi samozřejmě zhmotňuje i v mé realitě (opět dochází k potvrzení mého vidění světa – mé pravdy).

Takto si můžeme dosadit do svého života cokoliv, co máme zacyklené. Může nám to pomoct najít ohnisko našich stále se opakujících nepříjemných situací a zkušeností a udělat tak nápravu, která bude vycházet zevnitř. Můžeme pak žít naprosto odlišnou realitu.

MOJE PRAVDA JE PŘÁTELSKÝ SVĚT

Chtěla bych napsat pár slov o tom, jak nás ovlivňuje to, čemu dáváme svou pozornost a čemu věříme.

Před lety jsem do svého života občas přitahovala konfliktní situace a lidi -  v obchodě, v rodině nebo na pracovišti. Můj vnější svět tehdy promítal moje vnitřní vidění světa a směřování mé energie. Tenkrát jsem si myslela, že to co venku vidím, zažívám a žiji je skutečnost, že je to něco co je skutečná a jediná realita a já ji nemohu nijak ovlivnit. Díky tomuto nastavení jsem trpěla, protože jsem se často cítila jako obětní beránek jiných, když mě někdo nepravě obvinil nebo když si na mě někdo otevřel pusu. Myslela jsem si, že je to mým nízkým sebevědomím, výchovou a zkušenostmi. Ano, i to hrálo svou roli. Hlavním hnacím motorem těchto událostí však bylo mé vnitřní nastavení, že svět venku není vždy a všude přátelský, že svět venku jsou války, hrozby, nepravosti a zlo. Nějaká část ve mně však stále doufala a věřila (tenkrát jsem tomu říkala naivita), že to tak není, že jsou krásní lidé, krásné situace, krásný svět. A tak můj život byl hodně o vlnách – vše super (skvělé zážitky, potkávání úžasných lidí atp.) nebo vše špatně (nepříjemné situace, konfrontace s druhými atp.).

Dnes se mi málokdy stane, abych se účastnila konfliktních situací, a když se mi to přeci jen stane, tak do nich nezabředávám a nenosím je v sobě. Málokdy vidím nebo slyším o špatných zprávách nebo o něčem co mě může ohrožovat. Za tu dobu jsem v sobě totiž přenastavila vidění světa. To, čemu dnes věřím se liší od toho, čemu jsem věřila v minulosti. Dnes vím, že venku se setkáváme jen s tím, co skutečně jsme uvnitř. Už vím, že nejsem obětí skutečnosti (reality), ale tvůrcem, který si sám vybírá, co chce zažívat, s čím a kým se setkávat a co chce vidět. Ano, vím, že jsou ve světě války, že se dějí nepravosti a že není vždy a všude vše růžové. Ale také naprosto silně a bezpodmínečně věřím, že svět je plný krásných nezkažených míst a žije na něm tolik nádherných lidí, kteří dělají svět krásnějším. Vybrala jsem si život v přátelském vesmíru a ten se mi odměňuje tím, že ho i zažívám. Setkávám se s lidmi, kteří mi zrcadlí mou víru, která prošla transformací od naivity po pevnou důvěru. Zažívám situace, které mi potvrzují mé nastavení, protože život nám vždy potvrdí jen to, co považujeme za pravdu a kam směřujeme svou pozornost a energii.

Když se budeme zaměřovat na zlo, budeme ho všude vidět a jen se tak utvrzovat v tom, že „zase máme pravdu“ (zase nás okradli, zase nám lhali, zase nás obelstili atp.). Když se budeme zaměřovat na dobro, budeme ho potkávat na každém našem kroku a opět nás to utvrdí "v naší pravdě" (život nás nepřestane překvapovat v pozitivním slova smyslu).

Záleží na každém z nás, jakou pravdu chceme vidět, cítit, zažívat a ŽÍT. 

BÝT SAMA SEBOU?

Pamatuji se, jak jsem si asi v 6 letech kladla otázku kdo jsem já a kdo jsou ti druzí a jak můžu být já někdo jiný než ten druhý, když ten druhý je na tom úplně stejně a klade si stejné otázky. Je to asi normální se v tomto věku na podobné otázky ptát, sama to vidím u svých dcer. 

Otázka kdo jsem se mi stále vracela, stále jsem si říkala, když nevím kdo jsem, jak mohu být sama sebou? Co to je být sama sebou? Já chci být sama sebou, ale jak poznám, že jsem sama sebou? Co jsem já a co je už jen společensky vytvořený program?

V době mého dětství neexistovaly věty typu „buď sama sebou“ a tedy ani žádné vysvětlení co to vlastně znamená. O to více jsem si podobné otázky kladla sama sobě, neustále jsem nad tím filozoficky dumala, a když jsem měla možnost si o tom s někým popovídat, bylo to pro mě vždy téma číslo jedna.

Pamatuji se, jak jsem si moc přála, aby mě rodiče „brali takovou jaká jsem“ a vlastně veškeré naše rozpory v době mého dospívání pramenily z toho, že jsem měla pocit, že mě „neberou takovou jaká jsem“. Stále tam byly nějaké podmínky a já se čím dál více vzdalovala od nalezení odpovědi na mou dětskou otázku, kdo jsem a jak být tím kým jsem, tedy sama sebou.

Byly momenty, kdy jsem cítila naprosté souznění sama se sebou, kdy jsem najednou neměla potřebu se ptát a kdy jsem splynula s otázkou i odpovědí a prostě jsem „jen byla“. Podobné momenty jsem zažívala většinou v tichu, kdy jsem byla sama se sebou, kdy jsem nenechala řídit svou mysl, kdy jsem se zcela ponořila do proudu života a splynula jsem s pravou podstatou sebe samé a přirozeně jsem si dovolila být sama sebou, protože jsem najednou věděla kdo jsem.

Podobných záblesků bylo několik, ale nebylo lehké se v takovém stavu udržet. Moji cestu jsem vždy nechala zkřížit někým „chytřejším, zkušenějším, moudřejším“, zkrátka tzv. nechala jsem se ze své cesty svést (kecat si do toho :). Pak jsem zase nějakou dobu kráčela po té své nesvé cestě a opět mě to dovedlo do bodu ptaní se a hledání odpovědí, záblesků atd.... začarovaný kruh.

A protože když se ptáte a hledáte, tak vás život vždy nasměruje tak, abyste ty své odpovědi našly a protože je někdy neslyšíte a nevidíte, musíte si někdy sáhnout na úplné dno a odevzdat se životu. Teprve pak zažijete, kdo skutečně jste, aniž byste to chtěli vědět. Najednou není třeba otázek, protože UŽ VÍTE!

A kdybych se měla vrátit zpět do nevědomí, do éry otázek a potkala se sama se sebou nebo třeba s tebou, řekla bych nám asi toto:

Jsi vším, na co jen pomyslíš. Jsi mocnou silou, která léčí a koná zázraky bez úsilí a dokazování. Jsi vědomím, které je tak čisté, že minulost, přítomnost i budoucnost splývá v jeden okamžik beze skvrn. Jsi světlem, které nemá vypínač. Jsi láskou, která nemá podmínek. Jsi dokonalá tak jako všechny zázraky světa, ale ani všechny naše smysly nedokáží vstřebat tu velkolepost, kterou jsi.

A tak, když si přeješ být sama sebou, buď majákem svítícím do všech stran, rozpínej se dál a dál a nezapomeň začít u sebe, protože můžeš svítit druhým jen tehdy, pokud si uvědomíš, že ty jsi tím světlem. Raduj se a důvěřuj svému hlasu, který tě vede po tvé cestě přesně tak, jak cítíš ty sama. Nemusíš dělat vůbec nic, stačí jen být. Jsi smutná? Tak buď. Jsi veselá? Tak buď? Vše je jedno, jen my pozemšťané jsme přidali někde plus a někde zase mínus.

Vždy jsi chtěla spasit svět, tak splyň se svou pravou podstatou a pak už se jen nech unášet proudem života. Všechny tvé cesty se ti samy odkryjí, odevzdej se jim a pak už jen konej beze strachu a úsilí a jen buď tou změnou, kterou chceš tady na Zemi v tomto životě vidět.

SUNDAT RŮŽOVÉ BRÝLE, PŘIJMOUT NEPŘIJATELNÉ A ZÍSKAT SVOU MOC ZPĚT

Příklad níže je smyšlený, můžeme si do něj dosadit jakýkoliv jiný J

Máte dobrou náladu, usmíváte se na celý svět. Je vám zkrátka dobře a jste zcela čistě naladění na lásku ve svém srdci, kterou chcete projevit i navenek.

A tak si tak jdete po ulici a najednou potkáte paní, o které víte, že o vás minulý týden mluvila dosti nehezky za vašimi zády J. Víte, že ona se na vás určitě usmívat nebude a že vás ani (zase!!) první nepozdraví J. V tu ránu zapojíte do své čisté radosti hlavu, tedy mysl, která produkuje různé scénáře, domněnky a osobní zaujatosti. Z přítomného okamžiku skočíte do budoucnosti. 

A už jste téměř vedle sebe a vy se zaseknete a prostě tu paní taky jako první nepozdravíte a taky se na ní neusmějete anebo jestli to uděláte, tak jen proto, abyste jí ukázaly, že vy jste tedy naprosto v pohodě a že vás nikdo a nic nemůže vůbec rozhodit J. 

Cvak! 

V tu chvíli vás paní dostala na svou stranu a vy jste se nechali převálcovat její energií. Navíc se vám právě potvrdily všechny ty vaše úvahy, že vás skutečně nemá ráda a že je fakt pravda, že vás pomlouvá a že vás doopravdy nezdraví, že to nebyla minule náhoda J 

Musím se usmívat, jak dětinsky to zní, a musím se usmívat, jak častokrát se mě něco podobného týkalo J. Co s tím? Jak se nenechat převálcovat nižší energií, která vychází z mysli a má negativní podtext? Je to jednoduché, i když v praxi občas těžko realizovatelné. 

Přijměte to! Sundejte růžové brýle, prociťte to, povolte ventilek svým emocím a pak to prostě přijměte. Přijměte sebe, je (ty druhé), situaci, realitu, která se mi děje venku, i to co ve mně způsobilo tu realitu venku. A pak se podle toho zařiďte. Např.

Nevynakládejte svou drahocennou energii na lidi, kteří ve vás nechtějí vidět to hezké, kteří nepřijmou pozvání vašeho otevřeného srdce, kteří netouží po sdílení toho pěkného, co nám život nabízí a o čem je. Přestaňte se snažit udělat dojem na takové lidi, protože dřív nebo později vás to převálcuje. A pak se to bude opakovat znovu a znovu, dokud to ve svém životě nevyřešíte (nepřijmete). Ale pozor ne venku, ale uvnitř. Venku můžete pozdravit, protože jste slušně vychované, venku se můžete usmát, protože vaši radost vám nikdo nemůže vzít, ale musí to být opravdové, skutečné a nesmí být za tím záměr, že chcete někoho změnit nebo že to chcete někomu natřít (ironie, pýcha). 

Přidat popisek

Každý z nás má právo si zvolit do svého života to co chce, potřebuje, v čem mu je dobře a pokud k tomu právu přidáme i velkou dávku zodpovědnosti, přestaneme se zabývat ostatními, kteří jsou na jiné vlně. Je na nás, jak budeme žít svůj život, jaké energie budeme přijímat a jaké budeme vysílat ven, protože všechno a všichni jsme stejně JEDNO a  nebo jedno? J

ŽIVOT BEZ VÝMLUV

Manžel nedávno dostal nabídku na možnost přednášet na festivalu osobnostního rozvoje. Myslela jsem, že zvolí jeho obvyklé přednášející téma – finance nebo sport. Nakonec z toho bylo povídání na téma „život bez výmluv“. Dnes si půjčím tento název a rozvinu mými slovy.

Často si lidé stěžují, že to a to jim nevyhovuje. Nejčastější odpovědí proč neudělají změnu z nevyhovujícího do vyhovujícího je, že to zkrátka nejde, protože to a to musí a naopak to a to nesmí. Takovéto životní postoje máme proto, že dáváme přednost nevyhovující jistotě před nejistotou. Raději zůstaneme za zavřenými dveřmi a nejsme ochotni místnost opustit, abychom mohli objevit a otevřít dveře nové.

Nutno podotknout, že je to tak naprosto ok, protože nic není ani špatně ani dobře, vše

se děje pro každého z nás přesně tak, jak má, jen je důležité připomenout si, že se nám děje jen to, co my sami dovolíme a že zodpovědnost za to co se nám děje neseme jen my sami.

Říká se, že člověk by si vědomě nikdy neublížil, tedy nedostával by sám sebe do nevyhovujících situací, neobklopoval by se prostředím (tedy i lidmi), které by mu nedělalo dobře. Je to tak skutečně ale pouze za předpokladu, že jsme si vědomi právě té spojitosti, že jsme tvůrci svého života, tedy toho příjemného, ale i toho nevyhovujícího. Za předpokladu, že jsme si vědomi, že máme volbu rozhodnutí a že dokážeme rozpoznat, co nám slouží a co již ne.

Proto, zkusme místo neustálých výmluv, proč něco nejde nebo kdo všechno za naše nepříjemné pocity nebo trable může, najít odpovědi proč volíme jistotu před nejistotou, komfort před nepohodlím, strach před důvěrou, manipulaci před svobodou, bílou ovci před černou.

Odpovědi nám můžou pomoci najít ukotvení ve vědomém rozhodování se v různých životních situacích a možná se i přistihneme, že jsme najednou více otevření možnostem, které přesahují naše dosavadní hranice.