KDYŽ DUŠE PROMLOUVÁ SKRZE TĚLO

Dlouho jsem si myslela, že nejdůležitější je mít v pořádku duši, aby fungovalo celé tělo. A tak jsem veškerou svou energii a pozornost směřovala právě tam. Chodila na různé přednášky, semináře, meditační večery, četla knihy a sebevzdělávala jsem se v oblasti duchovní. Tato cesta mi dala opravdu hodně, protože jsem si na vlastní kůži mohla vyzkoušet, že když svůj vnitřní svět hýčkám a dávám mu dostatečnou pozornost, tak se mi skutečně může dařit ve všem na mé životní cestě.

Před lety jsem vytvořila cyklus přednášek Cesty k harmonii a měla jsem velkou potřebu dělit se o své poznatky s druhými. Bavilo mě to, ale vnitřní dlouhodobé uspokojení jsem necítila a paradoxně jsem se cítila více odpojená od druhých než naopak.

Pak přišla do mého života Zumba, tedy styl cvičení, kde mohu skrze tělo vyjádřit, kdo jsem a co chci v přítomném okamžiku být. A čím více jsem ji dělala, tím více jsem cítila spojení se sebou i s druhými. Zumba mi najednou dávala trvalý pocit radosti a vnitřního štěstí. Do svých hodin jsem začala implementovat vše, co jsem potřebovala já, tedy já žena (tělo) a já duše. Tělo potřebovalo tančit, jásat, radovat se, vybíjet se, ale i se zaměřovat na partie, které se při klasické Zumbě navíc neposílí. Kromě posilování jsem cítila nárůst kondice a spojení se svou ženskou podstatou skrze vědomé uvolňování pánve a skrze cestu z mechanických pohybů do těch jemných ženských. Na jedné straně tedy aktivní svalový důraz, na druhé straně ten jemný krouživý ženský. Úplně jsme začala cítit, že to je přesně ono co potřebuji – propojit všechny živelné energie v sobě. A čím více jsem obstarávala své tělo, tím přirozenější mi bylo zařazovat do mých hodin i péči o svůj vnitřní prostor. A ženy najednou začaly chodit a hledaly inspiraci a přicházely mi zpětné vazby o pozitivním dopadu na jejich životy.

A já si opět uvědomila, že jsem se dostala blízko k tolika ženám skrze tělo, tedy duše promlouvala tělem.  Když jsem na svých hodinách cítím propojení všech v jedno. Péčí o tělo to začalo, péče o duši se nenásilně přidala a já už vím, že to nejde oddělit. Najednou jsem začala více chápat větu „miluj se bezpodmínečně, přijmi se taková jaká jsi“. Když jsem se zaměřovala pouze na svou duchovní podstatu, chápala jsem všechny ty teorie o sebelásce, dokázala jsem o tom hodiny mluvit a občas se k tomu stavu přiblížit, ale až když jsem zahrnula do své pozornosti i tělo, začalo mi to dávat teprve smysl. Teď už bych si jen přála, abych to mohla skutečně žít a pomalu odbourávat své staré návyky a zlozvyky, které mám nastavené v mysli.

Děkujme každý den tělu za jeho dokonalost, za všechny ty samozřejmé úkony, které pro nás nezištně a bezpodmínečně dělá. Učme se od něj dělat to samé pro svou duši. Kdykoliv nás naše vnitřní dítě volá, nenechme ho čekat a nehledejme co je špatně, ale bezpodmínečně přijmeme to co je. Zpětnou vazbou nám bude dobrý pocit v těle, ukotvení svého vnitřního světa v tom hmotném.  

(www.primazumba.cz ... radost z pohybu, pohlazení po těle i po duši, zábava a efektivnost v jednom...)

KDYŽ TO NECÍTÍŠ, NENÍ TO PRO TEBE

Naše cítění nebo-li pocit z něčeho nás nikdy nezklame. Pocit pochází ze srdce skrze napojení na naše vyšší já a to pro nás chce vždy to nejlepší. Jednoduchá odvozená teorie tedy říká, že když máš pozitivně laděný pocit, je to to pravé pro tebe. 

Pozor tedy, pokud cítíš někde nějaké nepříjemno, nenuť se do takových rozhodnutí, životních přístupů a situací. Každý jsme jiný a to, že kamarádka nebo

manžel cítí něco nějak, neznamená, že já to budu mít stejně.

Náš život se totiž odvíjí podle našich rozhodnutí. A pokud ta rozhodnutí nepramení od nás, tedy z našich pocitů od srdce, ale od pocitů druhých, může se stát, že naše zkušenosti, tedy následky našich rozhodnutí se nám nebudou líbit.

Příště až půjdeš k někomu pro radu, poslouchej druhého, ale naslouchej především svému srdci a svému pocitu. Ten tě vždy povede správně.

STRACH Z ODDÁNÍ SE

Před necelými třemi lety jsem „byla nalezena“ jednou úžasnou ženou, která se od té doby stala mou přítelkyní. To, co jí ke mně přitáhlo, byla moje přirozená srdeční otevřenost, kterou jsem v přítomném okamžiku s ní použila. 

Ne vždy si dovolujeme tuto přirozenost a být tak plně otevření v našich vyjadřováních, myšlenkách a pocitech, které nám v různých přítomných okamžicích přijdou na mysl. A tak se raději uzavíráme, hrajeme různé hry, neříkáme pravdu, jsme diplomatičtí, odcházíme od témat, kličkujeme, neptáme se přímo osoby, které se to týká, ale ptáme se na ni jiných, zkrátka dostáváme se do uzavřené místnosti, které se říká STRACH. Stále tam chodíme a bojíme se otevřít dveře.

Přitom nás strach odděluje a uzavírá a my ztrácíme svou opravdovost. Hrajeme různé role, protože si myslíme, že když bychom byli sami sebou a říkali a dělali jen to, co skutečně cítíme nebo si myslíme, tak bychom druhým mohli ublížit nebo by mohli ztratit iluzi o nás. Výsledkem je, že jsme nečitelní, nepřirození a není nám dobře v přítomnosti člověka, vůči kterému tento okamžik zažíváme.

Když si uvědomíme, že jednáme s někým nebo někde pod vlivem strachu, je to první krok k jeho překonání a tedy jakési nápravě našeho vnitřního nastavení. Může nám pomoci si představit, že vystupujeme z krabice strachu do prostoru, kde jsou naše skutečné pocity a myšlenky, které čekají, až je vyjádříme. Někdy nás to stojí skutečné přemáhání vyjít z tzv. komfortní zóny a zvolit pevný postoj v sebe a své pocity a beze strachu je vyjádřit, oddat se zcela přítomnému okamžiku.

Některým lidem se to nebude líbit, protože jsou sami uzavření a vzájemně se zkrátka nemůžete dotknout podstaty. Ten, kdo je ale otevřen, najde to spojení s vámi automaticky. Tím nejdůležitějším co ale získáme, když se nám to povede,  je pevný a věrný vztah k sobě.

Mě osobně díky tomu vzniklo nové přátelství, které je založené na vzájemné otevřenosti a i když nás to někdy zabolí, protože se dotkneme našich nezpracovaných témat, máme se o co opřít. Opět jsem si uvědomila, že svůj život a své vztahy si ovlivňujeme my sami skrze naše vztahy k sobě samým.

Děkuji M. za to, že jsi měla srdce otevřené a že jsi viděla to, co je očím neviditelné.

STÁLE SE UČÍM ŽÍT TO, CO MĚ ŽIVOT CHCE NAUČIT

Každý z nás má nějaký svůj osobní příběh, který nás formuje v různých směrech. Díky tomu se může stát, že jsme na něco přecitlivělí, že se díváme na některé věci jinak, protože nás skrze náš osobní prožitek vrací do zkušenosti, kterou jsme prožily nebo byly v životě konfrontovány. Může nás ovlivňovat natolik, že podvědomě reagujeme určitým způsobem na určité vnější podněty. Může nás odpojovat nebo naopak spojovat, může nám pomoci stagnovat nebo naopak růst. Může nás uspat (uzavřít) nebo naopak probudit (otevřít). Může v nás zabřednout nebo se z něj můžeme poučit a něco hodnotného se naučit.

Já osobně jsem se skrze můj osobní příběh, který ve mně nechal zásadní stopy, naučila mnoho věcí, pohledů a pravd, ale nejzásadnější bylo, že jsem se více dozvěděla o sobě. Když vás v životě potká jakýkoliv osobní příběh a zanechá ve vás stopu, která vás formuje, ať chcete nebo ne, víte, že máte dvě možnosti – buď můžete kopat kolem sebe, hledat viníka venku a více a více se oddalovat od sebe samých nebo v tom najít vyšší smysl, záměr, poučení a cestu k sobě.

Co mě osobně naučily mé osobní příběhy? Zde je např. 11 z nich :):

1.      Veškeré odpovědi máš v sobě. Poslouchej, co ti říká tvá duše (intuice) a poslouchej, co ti říká tvé tělo (fyzické prožitky – nemoc versus zdraví, bolest versus příjemný pocit). Ztiš se (meditace) a najdi odpovědi na své otázky v sobě.

2.       Tvé vyšší já chce pro tebe vždy to nejlepší. Když jsi v neustálém spojení s univerzálním zdrojem energie (se svým vyšším já), tvůj život tě povede lehce a ty pocítíš bezpodmínečné přijetí všeho, co zažíváš, potkáváš, všeho co JE.

3.       Bezpodmínečná láska nebolí. Říká se, že láska bolí. Ano, ta podmínečná. Je tu ale jeden druh lásky, který nebolí a to je láska bezpodmínečná. Jakmile začneš bezpodmínečně přijímat sebe se vším všudy, co k tobě patří, budeš schopná ji rozdávat i svým nejbližším a ve tvé přítomnosti ji ochutnají všichni, koho potkáš.

4.       Dovol si věřit v sebe. Někdy není jednoduché nenechat se převálcovat názory, přesvědčení a energií druhých. Ale nezapomeň, že tvůj život budeš žít ty, ne druzí. Stůj si za tím, kdo jsi a buď na to pyšná. Nezapomeň však na pokoru.

5.       Souzení ti nepřinese žádný užitek, i když… Když se ti něco na druhých nelíbí, vždy to říká více o tobě než o nich. Použij to jako pomůcku práce na sobě, ale nesuď to a nedělej závěry. Není tvůj business hledat chyby u druhých, neznáš jejich osobní příběhy.

6.       Srovnávej se pouze sama se sebou. Jaká jsi byla včera a jaká jsi dnes? Jaká jsi dnes, a jaká budeš zítra? To jediné by tě mělo zajímat.

7.       Obohať tento svět o SEBE. V čem spočívá tvá největší radost, co tě rozzařuje, co ti dává křídla, kde se cítíš jistě a co ti jde snadno? Jaké je tvé poslání pro tento svět? Dej mu sebe samou a dovol si zářit do všech stran.

8.       Nežiješ proto, aby ses trápila. Jsou dny, kdy bezdůvodně propláčeš dny. Dovol si odplavit nezpracované emoce jako následky různých bolestí, které nosíš v sobě. Ale nezapomeň, že podstatou tvého života je prožívání radosti, lásky a spojení se sebou i se vším.

9.       Chyby neexistují. Jediný okamžik, který máš a můžeš ovlivnit je TEĎ. Pokud v přítomném okamžiku uděláš rozhodnutí jako reakci na cokoliv v tvém životě a vycházíš ze svého opravdového já, tedy jednáš tak, jak nejlépe dovedeš, není třeba se obviňovat, i když se v budoucnu třeba ukáže, že ses mohla rozhodnout jinak. Nezapomeň se z toho ale poučit a příště se rozhodni tak, jak bude TEĎ zrovna vyžadovat pro tebe (tvé věrné já).

10.   Můžeš cokoliv. Nemusíš nic. Cokoliv si přeješ, můžeš mít, můžeš být, můžeš žít. Cokoliv si přejí (pro tebe) druzí, nemusíš dělat, nemusíš snášet, nemusíš žít, nemusíš schvalovat. Nezapomeň ale, že tvé svědomí je všude s tebou. Neutečeš před ním a neutečeš ani před zákony přírody.

11.   Nauč se říkat ANO a NE. Když víš kdo jsi a jsi napojena skrze vyšší vědomí na všechny moudrosti světa J, tak taky víš, co potřebuješ/nepotřebuješ, co ti dělá dobře/nedělá dobře a co tě obohacuje/ochuzuje. Víš, že síla slova ANO ti může pomoci na cestě k umění přijímat a obohacovat tak svůj život o to, co tě nabíjí. A taky víš, že síla slova NE ti může pomoci na cestě k umění odmítat to, co ti neslouží a nepřidává tvému životu žádnou hodnotu.

Ač mi život nalajnovala tato pravidla tak, že se mnou naprosto ladí, občas se přistihnu, že jsou stále více v teoretické rovině než v té praktické. Každý z bodů jsem měla možnost ochutnat z obou stran – tedy z té výše napsané a z té, kdy jsem dělala naprostý opak. Stále se učím a čím dál více se přibližuji k tomu, abych výše zmíněná pravidla naplňovala i ve svém praktickém životě.

MŮŽU SE USMÍVAT, I KDYŽ MÉ SRDCE PLÁČE

I když se usmívám, neznamená to, že nemám trápení a že neřeším dennodenní situace založených na mých nezpracovaných straších (od slova strach :). Neznamená to, že nemám ve svém srdci díru po ztrátě dcery. Neznamená to, že nepláču, neslzím, nelítostním nebo se nerozčiluji. Neznamená to, že nemám tendence rochnit se v negativních emocích a pak už být jen krůček od ztotožnění se s rolí oběti. 

5.5. to bude 7 let kdy jsem byla konfrontována životem (více zde: http://www.anjeliky.sk/amalka.htm a www.dlouhacesta.cz, www.prazdnakolebka.cz ). Životem, který je dokonalý, moudrý a chce pro nás jen to nejlepší. Životem, kterému buď můžeme důvěřovat anebo proklínat.  Díky této události jsem přijala do svého života tento princip, nezanevřela jsem, ba naopak otevřely se mi, skrze rozšířené vědomí nové obzory, pohledy a pravdy.

Zjistila jsem, že mi moc nejde změnit můj zažitý vzorec chování a že mi nedělá dobře, když mě druzí litují. Paradoxně se občas dostanu do fáze, kdy to potřebuji a kdy si o to neumím říct a jen tajně doufám, že mí nejbližší umí číst mezi řádky. Ve společnosti svých blízkých si dovoluji vyměnit úsměv za skutečnost a sama sobě dovoluji být tím, kým v přítomném okamžiku potřebuji být. Též jsem zjistila, že raději volím radost než zabřednutí ve smutku nebo jiné negativní emoci a že si můžu dovolit nechat své srdce plakat, když to potřebuje a přesto si dovolit vykouzlit úsměv na tváři. Pomáhá mi to na mé cestě k překonání smutných fází života.

Rozhodla jsem se nelpět na negativních stránkách mé minulosti. Rozhodla jsem se nedávat jim moc nad radostným prožíváním přítomných okamžiků.

NIC NENÍ NÁHODA, ALE HRA A ZÁBAVA

Jeden z přírodních zákonů platící pro všechny stejně bez rozdílů říká, že přitahujeme do svého života jen to, co jsme my sami. Tedy všechny ty lidi, situace a události nás potkají jen proto, že jsme to my sami, že na nějaké úrovni spolu ladíme, rezonujeme.

Před tímto zákonem nejde nikam utéct, něco zamaskovat nebo potlačit. Vše co k nám patří, vše vědomé, ale i nevědomé, vše projevující i vše potlačující, vše láskyplné i strachuplné, vše co se nám na sobě líbí i vše co se nám nelíbí, vše o čem víme i vše o čem nevíme… dokud je to naší součástí, setkáváme se s tím v různých podobách ve svém vnějším světě, vnějších prožitcích.

Někdy nám tyto vnější prožitky a vztahy mohou pomoci zjistit, kdo jsme, protože nám jasně ukazují vše, co se v nás odehrává. A ač je to někdy nelehké si připustit, že i to, co se nám nelíbí, je naší součástí, je velmi vhodné si to uvědomit, přijmout a převzít za to plnou zodpovědnost. Jedině tak s tím totiž můžeme začít něco dělat a tak pohled do zrcadel nemusí být v budoucnu vždy stejný.

Až vás příště potká nějaká nepříjemnost, usmějte se na ni nebo lépe řečeno: „usmějte se sami na sebe do zrcadla“. Uvidíte, že už jen ten fakt, že rozeznáte, oč tu běží, že si nebudete stěžovat na všechny a vše kolem, přinese do vašeho života zázraky. Když totiž budete žít v souladu s přírodními zákony, bude vám život sám pomáhat krůček za krůčkem měnit to, co vám již neslouží a co vyžaduje váš osobní růst. Sám vás (skrze vás) bude navigovat, protože budete najednou rozumět, poslouchat a uvědomovat si souvislosti. 

Přestaneme-li věřit na náhody a budeme-li si plně uvědomovat, že náhody neexistují, život se pro nás stane mnohem zábavnější. 

JAK UVNITŘ, TAK VENKU

Taky znáte ten pocit, když něco cítíte, že byste chtěli říct/udělat nebo naopak neříct /neudělat, ale uděláte pravý opak, protože „se to od vás očekává“ nebo se to zkrátka „nehodí“?

Mně osobně to vůbec nedělá dobře, protože kdykoliv to takto udělám, jdu jasně sama proti sobě, proti své autentičnosti, proti svým pocitům. Strach je negativní energie, která člověka dokáže úplně odpoutat od svého skutečného já. Strach nás blokuje, uzavírá, odpojuje od sebe a tedy i od všech kolem. Je ale mazaný, protože v přítomném okamžiku nám přinese pomyslnou úlevu, že jsme v bezpečí, že jsme hezky v té škatulce strachu uzavřeni a nikdo a nic na nás nemůže. A tak si falešně myslíme, že nám vlastně pomáhá. Z dlouhodobého hlediska ale zjistíme, že nás dokáže naprosto oddělit od toho skutečného a podstatného já a obere nás o velkou dávku energie.

Díky zumbě, které mě baví a naplňuje a pomáhá mi rozzařovat se, dokážu být víc a víc sama sebou. Pomáhá mě i mým cvičenkám se otevřít, otevřít se naplno okamžiku, který promlouvá skrze naše tělo, naše emoce, naše projevy. Někdy jsou spontánně divoké, až nekontrolovatelné, někdy naopak vědomě klidnější, držící se při zemi. Ať je to jakkoliv, strach tam nemá své místo a to je úžasný pocit svobody a jedinečné individuální přirozenosti.

Pamatuji se, jak jsem v začátcích svůj styl kontrolovala. Ať to byly kroky (jsou dostatečně ladné, přesné, důrazné?), emoce (usmívám se, tak jak je ode mě očekáváno?), vyjádření (nejsem už moc rychlá, divoká nebo naopak neměla bych teď víc přidat?). Pak jsem přišla domů a cítila se unavená a odpojená. Odpojená od sebe samé, ale i od druhých.  Jakmile jsem však začala přijímat sebe takovou, jaká jsem bez ohledu na to, co je ode mne očekáváno a přijala bez podmínek všechny aspekty mého osobitého vyjadřování a byla více v souladu se svými pocity a svým tělem, a naučila se vypínat mozek, energie po cvičení mi zůstávala a já se cítila se všemi mnohem blíže.

Až budete něco cítit, přijmete to bez podmínek a projevte to přesně tak, jak to budete potřebovat vy a ne ti druzí. Možná se to někomu nebude líbit (ježíš ta, ale vypadá), možná s tím někdo nebude souhlasit (to už trochu s tou rozevlátostí přehání), možná od vás někdo odejde (proč se pořád tak blbě směje), ale podstata našeho bytí je v naladění se na své nitro, svou duši. Čím více na to půjdete přes sebe, tím více budete paradoxně laděni i na druhé a budete zažívat hlubší napojení a vztahy. Čím více na to půjdete oklikou, tedy přes uspokojení představ druhých (to se má, to se nemá, to se hodí, to se nehodí, co by si pomysleli atp.), tím více se bude vzdalovat sami sobě a paradoxně i druhým.  

Pokud se chcete dostat blíž k druhým, nejprve se přibližte sami k sobě.