I když se usmívám, neznamená to, že nemám trápení a že
neřeším dennodenní situace založených na mých nezpracovaných straších (od slova strach :). Neznamená
to, že nemám ve svém srdci díru po ztrátě dcery. Neznamená to, že nepláču, neslzím, nelítostním nebo se nerozčiluji. Neznamená to, že nemám tendence rochnit se v negativních
emocích a pak už být jen krůček od ztotožnění se s rolí oběti. 
5.5. to bude 7 let kdy jsem byla konfrontována životem (více
zde: http://www.anjeliky.sk/amalka.htm a www.dlouhacesta.cz, www.prazdnakolebka.cz ). Životem, který je dokonalý, moudrý a chce pro nás jen to nejlepší. Životem,
kterému buď můžeme důvěřovat anebo proklínat. Díky této události jsem přijala do svého
života tento princip, nezanevřela jsem, ba naopak otevřely se mi, skrze
rozšířené vědomí nové obzory, pohledy a pravdy. 
Zjistila jsem, že mi moc nejde změnit můj zažitý vzorec
chování a že mi nedělá dobře, když mě druzí litují. Paradoxně se občas dostanu
do fáze, kdy to potřebuji a kdy si o to neumím říct a jen tajně doufám, že mí nejbližší umí číst mezi řádky. Ve společnosti svých
blízkých si dovoluji vyměnit úsměv za skutečnost a sama sobě dovoluji být tím,
kým v přítomném okamžiku potřebuji být. Též jsem zjistila, že raději volím
radost než zabřednutí ve smutku nebo jiné negativní emoci a že si můžu dovolit
nechat své srdce plakat, když to potřebuje a přesto si dovolit vykouzlit úsměv
na tváři. Pomáhá mi to na mé cestě k překonání smutných fází života.
Rozhodla jsem se nelpět na negativních stránkách mé
minulosti. Rozhodla jsem se nedávat jim moc nad radostným prožíváním přítomných
okamžiků.
Žádné komentáře:
Okomentovat