Od malička mě baví o
všem možným filozofovat, nahlížet pod pokličku běžných věcí, situací a
témat. Vždy mě bavilo hledat ve všem hloubku, spojitost. Dnes vím, že to není
jediná cesta, že je často moc fajn nechat věci jen tak plynout, nešťourat do
nich, nekoukat pod pokličku, přijmout jejich přirozenou povrchnost a že v jednoduchosti
je krása.
Přistihla jsem se, že mi stále dělá dobře na různá témata
diskutovat nebo třeba jen vést svůj vnitřní dialog. Kolikrát se mi
v minulosti stalo, že jsem hledala hloubku s těmi, kteří se zuby
nehty chtěli držet jen hladiny. Nechtěla jsem uvěřit, že to někomu stačí, že to
zkrátka někdo má jinak a snažila se všemožnými způsoby dostat k lidem blíž
skrze něco, co bylo o mě a ne o nich.
Člověk se někdy musí spálit několikrát, aby se poučil, a to
se týká všech možných situací a témat, které nás dennodenně potkávají. Jak
osvobozující pro mě bylo, když jsem přijala fakt, že ne všichni se mnou budou
chtít hledat pod hladinou, že ne všichni najdou na mém přístupu pozitivní
záměr.
Dlouhou dobu jsem měla růžové brýle skrze které jsem otevírala
své srdce s pozitivním záměrem najít hloubku sdílení. Sundání růžových
brýlí může totiž hodně bolet. Najednou vidíte reálně to, co je, a vám nezbývá
nic jiného než se s tím smířit, přijmout to bez podmínek. Bolí to, ale ve
finále se vám hodně uleví.
I z tohoto důvodu jsem v sobě udělala rozhodnutí,
že když někomu nebude stačit mělkost tak jako mě, najde si mě. Otevře své srdce
jako já a budeme spolu komunikovat v této rovině. Rozhodla jsem se, že
budu více psát a šetřit tak svou mluvenou energii a více důvěřovat zákonu
rezonance.
Žádné komentáře:
Okomentovat