Jistě každý z nás zná rčení „jaká matka taková katka“.
Naše prarodiče a rodiče nám říkávali, že nejlepší výchova je vlastní příklad.
Obojí je vlastně o tom samém. Já osobně jsem si výše zmíněné dosadila tímto:
NEJLEPŠÍ VÝCHOVA JE SEBEVÝCHOVA. Tam mi to sedí nejlépe, respektive je mi to nejblíže k pochopení J
Jelikož pracuji s dětmi a jsem od malička pozorovatel,
analytik, filozof a člověk hledající hloubku a spojitost, všímám si různých
společných jmenovatelů, které jsem si částečně smyšleně dovolila dát do příkladů
chování dětí a rodičů (níže). Pro čtenáře článku nebude jistě těžké najít
spojitost, které dítě patří ke které matce. Záměrem článku není dogmatismus ani osobní zaujatost k čemukoliv nebo komukoliv, ale pouze jakási úvaha na hlas, která může (ale nemusí) pomoci mnohým z nás odhalit jisté souvislosti do našich mozaiek hledání.
Dítě do 7 let je energeticky napojené na svou matku nebo
jiného nejbližšího člověka/vychovatele. Toto spojení má za následek, že dítě
přejímá naprosto všechno, co má ve svém energetickém poli tento nejbližší
člověk (já si zvolím pro můj článek matku). Takže automaticky přebírá nejen to
vědomé, ale i to podvědomé, o čem matka ani nemá tušení, že si s sebou
nese. Může se jednat o různé vzorce převzaté od rodičů, prarodičů, po generace
předávané nebo se může jednat o různé nepřijaté aspekty nás samých (tzv. stíny,
které raději potlačíme a nechceme vidět, než abychom s nimi vědomě pracovali)
nebo o nezpracované strachy, nepříjemné zážitky z dětství atp.
Matka má ale i spousty vědomého chování, které považuje za
správné, protože si díky svým zkušenostem celého svého života vytvořila své
pravdy a pohledy na život. Pak přijde ale dítě a ono se nějak chová. Chová se
naprosto nezištně a přirozeně bez potřeby masek, rolí a přetvářek. Dítě, které
nám přesně ukáže, jak na tom jsme my samy. Najednou na něm vidíme to, co se nám
líbí, ale i to co se nám nelíbí. Je to jako když se podíváte do zrcadla a
vidíte tam na bradě pupínek, ale ten pupínek zakryjete make-upem, aby nebyl
vidět J
Občas se mi maminky svěřují, že si neví rady, že jejich dítě
se např. pořád vzteká nebo že se pořád něčeho bojí nebo že nespolupracuje nebo že je pořád nemocné
nebo že do všeho kope nebo že kouše nebo
že provokuje všechny kolem atp. Každá z nás matek má nějaký příklad, který
si u svého dítěte vybavíme, nějaké téma, které řešíme a které se nám nedaří tak
lehce „odstranit“ a přijmout. A i když víme, že je naše dítě to nejlepší na
světě, že je chytré a šikovné a má spousty plusů, tak stále máme minimálně
jedno téma, které v sobě řešíme.
A nyní se dostáváme k tomu jádru.
Ano, téma řešíme v sobě, protože ono to téma je naše. Dítě nám pouze ukazuje,
co v sobě máme i my. Chceš-li změnit dítě, změň sebe. Chceš-li, aby tvé
dítě žilo šťastný spokojený život, buď šťastná a spokojená ty. Chceš-li, aby
tvé dítě bylo naplněné, pohodové, spolupracující, pozitivní, radostné,
optimistické, láskyplné, soucitné, empatické, zdravé, buď taková i ty! Je to
tak jednoduché, jen my si to svými hrami a programy nedovolíme, brzdíme.
Lada se pořád něčeho bojí. Bojí se zkoušet nové věci, bojí
se jít mezi jiné děti, bojí se vysavače, bojí se ….
Maminka Květa vypadá jako hrdinka. Člověk by řekl, jak to
dělá, že vše tak skvěle zvládá. V sobě má ale malou Květušku, která má
malou dušičku, která má tolik strachů se kterými si neví rady a tak se jim raději
vyhybá. Některé věci prostě nedělá, nezkouší, někam nejezdí, nekonfrontuje se s určitými
lidmi, situacemi atp.
Aneta na cvičení pořád někoho provokuje, šťouchá, tahá za
vlasy, dloube do zad, schovává lahev na pití atp.
Maminka Anna nemá dost pozornosti. Nebo si myslí, že nemá.
Zkrátka touží po pozornosti. Kdyby si ji dala sama sobě, nemusela by ji hledat
jinde. Ale ona je ve fázi, kdy ji hledá a potřebuje od jiných. Nedostává se jí
a proto všemožnými způsoby (ale inteligentním a nenápadným a hlavně dospělým
způsobem - přeci není dítě, které to dá najevo okatě J na sebe upozorňuje. Už
neprovokuje a nešťouchá a netahá za
vlasy, ale našla si svůj originální způsob provokování, tak aby pozornost
získala.
Vanda se pořád mračí.
Nikdy se nekoukne do očí, když s ní nebo k ní mluvíte. Nekomunikuje a
tváří se pořád jak kakabus. Je věčně nespokojená. Do cvičení se zapojuje, jen
když tam není maminka a dokonce si ho i užívá a i se usměje.
Maminka Světlana je nespokojená sama se sebou, se svým
životem. Navenek to nemusí být ani tak vidět, protože se naučila hrát dokonalou
roli spokojené ženy, matky, člověka. Uvnitř je však nešťastná, vadí ji spousty
věcí a podvědomě vyhledává „neštěstí“ druhých, aby se jí částečně ulevilo.
Tímto způsobem do svého energetického pole tahá ještě více nepříjemných
zážitků, které ji jen utvrzují v jejím pohledu na svět, v její
pravdě. Tato maminka se často neusmívá a
má pocit, že když se jiný člověk pořád usmívá, že si na něco hraje, že to není
opravdové.
Josefína je usměvavé sluníčko, nadšené do všeho, chtivé se
naučit něco nového, spolupracující. Do všeho se vrhá po hlavě s radostí a
těšením se. Pořád se usmívá. Je radost být v její přítomnosti. Ale pozor
její přítomnost mají rádi pouze děti a dospělí, kteří nemají převzaté negativní
programy.
Maminka Dana se pořád usmívá, protože ví, že život je
krásný. I ona má spousty problémů a starostí jako každý jiný, ale rozhodla se,
že život bude i tak milovat. Je vděčná a ve všem se snaží vidět to dobré. Snaží
se ho vidět i v druhých. Vyřazuje z ní spokojenost.
Marta by tak moc chtěla spolupracovat, tancovat, užívat si
každou minutu svého krásného života, ale pořád ji jakoby něco sráží zpět. A tak
chvilku se raduje a chvilku se mračí na celý svět.
Maminka Sára si myslí, že si nemůže dovolit být krásnou,
úspěšnou, zdravou, spokojenou ženou. Pořád ji něco brzdí. Jako by ji šotek
v hlavě říkal „mrač se, protože jedině tak nebudeš vybočovat, budou tě
všichni mít rádi a přijímat tě“. Druhý šotek ji říká „usmívej se a buď šťastná
a lidi tě za to budou nenávidět, protože budeš vybočovat“.
Zlata pořád kňourá, věčně si stěžuje na nějakou bolest, ať
je to bříško nebo hlava. Nic ji není dobré. Máloco ji dodá opravdovou energii
chtít zkoušet nové věci. Pořád se tváří jako chudinka, chce, aby ji druzí chovali,
litovali, věší se za ruce. Když mluví, tak je to tak slabým kňouravým hláskem,
že to není téměř slyšet.
Maminka Vlasta se cítí jako oběť. Naučila se tuto hru již
jako dítě a naučila se jí transformovat do hezky uhlazené dospělé formy. Když
má možnost, tak si na něco stěžuje. Chleba byl moc tvrdý, oslava moc hlučná,
sousedka neupravená, paní učitelka nepříjemná, okna moc špinavá atd. "Ona má
těžký úděl na tomto světě, mnohem těžší než všichni ostatní."
Podobných příkladů bychom jistě našly mnohem víc. Každá
z nás si může najít svůj vlastní. Ne proto, abychom se trýznily nebo
vinily, ale proto, abychom si to zuvědomnily a mohly tak s tím pracovat.
Aby dané téma pro nás již nebylo tématem a my se mohly radovat ze sebe i ze
svých dětí.
Jsme na tomto světě proto, abychom se radovali a žili
naplněný život plný štěstí, lásky, hojnosti a zdraví. Každý z nás si nese
v sobě určité programy, které nám stěžují naši cestu za výše zmíněným. Ale
ta cesta existuje a je jich dokonce mnoho, jen se na některou z nich musíme
vydat, podívat se do sebe velmi upřímným a otevřeným pohledem tak, abychom své
programy uviděli, přijali a mohli s nimi poté vědomě pracovat. Všechny
děti jsou úžasné dokonalé bytosti, které jen naprosto dokonale kopírují to, co
jsme my sami. Není nic špatně ani nic dobře, je pouze rezonance. Výsledky
rezonance toho, co jsme my samy můžeme vidět všude – v našich vztazích,
situacích, které zažíváme a v neposlední řadě i v našich dětech.
Milujme sebe, milujme svůj život, milujme bližního svého.
Pokud chcete pomoci transformovat své vědomé, ale i
podvědomé programy, ráda vám s tím pomůžu: http://www.primazumba.cz/uspesne-promeny/
Žádné komentáře:
Okomentovat