4.5. 2007 Probudila jsem se ve svém pokročilém stádiu těhotenství (42. týden) a říkám manželovi: "Zdál se mi sen, jak mi naše dcera v bříšku povídá, že i když čekám na ní až se rozhodne narodit se, tak si musím uvědomit, že já jsem matka, která bude takovýchto různých rozhodnutí dělat za své děti spousty a že já se musím rozhodnout, jak to chci a potřebuji. A tak lásko jedeme do porodnice, dnes chci porodit." Manžel mě ještě trošku přemlouval, že když už jsme tak dlouho vydrželi, vydržíme ještě pár dní, ale já byla neoblomná. Dovezl mě do porodnice a dcera byla tuším u sousedky. Měla jsem tam sraz s mojí porodní asistentkou. Proběhl monitor a zde proběhl druhý můj intuitivní pocit a říkám: "Nezdá se vám, že je ten monitor nějaký jiný? To srdíčko tluče prostě jinak. Něco není ok." PA mě uklidní, že se "na to" podívá p. Dr. Dívá se a podepisuje, že je vše ok. Posílají mě domů. Já prosím, že chci zůstat, nicméně se nechám překecat, protože to, co si dovolím prosadit doma, si tenkrát "před doktorskou autoritou" prostě prosadit nedovolím. (dnes už vím, že správná PA by měla poslouchat volání mámy více než sebe). Volám manželovi a smutně stojím se zabalenou taškou. Snažím se na tom najít něco pozitivního a tak se v autě domlouváme, že vyzvedneme dceru a uděláme si hezké odpoledne. Svítilo sluníčko a tak jsme se vydali na hřiště. Dcera na motorce, my pěšky. Najednou mi na břicho káplo, přitom nikde nebyl ani mráček. Zase mi přišla "ta" myšlenka. Pak si sedím na hřišti, dcera staví hrad, manžel jí asistuje. Odhrnu si tričko a nechávám na mé břicho dopadat sluneční paprsky a pak mnou projede někde úplně vzadu pocit "je to naposledy co vidíš a cítíš slunce". Druhý den srdíčko mé dcery netlouklo.... /můj příběh zná spousty lidí - píšu o něm na blogu, na webu prázdné kolébky, povídám o něm v bráně smrti, pomáhám ostatním rodičům a vzdělávám zdravotníky, jak komunikovat s rodiči - všechny ty příběhy jsem vždy psala s ohledem na druhé, s ohledem na to, aby druzí to přijali, aby druzí necítili bolest, aby druzí nebyli šokováni... dnes vím, že pokud je jedna z mých činností poradce pro Dlouhá cesta o.s.odtabuizování společnosti musím začít u sebe, u své rodiny, u svých přátel tak, že najdu odvahu ctít příběh takový jaký byl a s jakým se já pozůstalá maminka budu konfrontovat celý život - často nepřipravená a v naprosto nečekaných situacích/
Tak jako každá máma, i já jsem jí nosila pod srdcem 9 měsíců a porodila ji přirozenou cestou. Nebylo ale jednoduché najít motivaci k tlačení, když jsem věděla, že ji neuslyším plakat. Tak jako každá máma i já jsem si s ní povídala, hladila jí a zpívala jí. Tak jako každá rodina, i my jsme se na ni moc těšili a měli doma pro ni vše nachystané. Tak jako každý rodič, i my jsme ji drželi v náručí a nemohli se na ni vynadívat. Nebylo jednoduché se s ní rozloučit a nechat jí odejít jednou provždy. Její ségry o ní mluví skoro každý den. Tak moc je součástí naší rodiny a ovlivnila nejen náš život, ale i životy dalších lidí... k lepšímu.
A někdy si jen říkám, jak někdo může po nás chtít, abychom naši holčičku popřeli, neuznali a dělali jako že nebyla?!
další články
Jsem i nejsem jiná, jsem i nejsem stejná
http://mojecestyksobe.blogspot.cz/2014/10/jsem-i-nejsem-jina-jsem-i-nejsem-stejna.html
Hluboko uvnitř je příběh
http://mojecestyksobe.blogspot.cz/2014/06/hluboko-uvnitr-je-pribeh.html
Žádné komentáře:
Okomentovat