Taky znáte ten pocit, když něco cítíte, že byste chtěli říct/udělat
nebo naopak neříct /neudělat, ale uděláte pravý opak, protože „se to od vás
očekává“ nebo se to zkrátka „nehodí“?
Mně osobně to vůbec nedělá dobře, protože kdykoliv to takto
udělám, jdu jasně sama proti sobě, proti své autentičnosti, proti svým pocitům.
Strach je negativní energie, která člověka dokáže úplně odpoutat od svého
skutečného já. Strach nás blokuje, uzavírá, odpojuje od sebe a tedy i od všech
kolem. Je ale mazaný, protože v přítomném okamžiku nám přinese pomyslnou
úlevu, že jsme v bezpečí, že jsme hezky v té škatulce strachu
uzavřeni a nikdo a nic na nás nemůže. A tak si falešně myslíme, že nám vlastně
pomáhá. Z dlouhodobého hlediska ale zjistíme, že nás dokáže naprosto
oddělit od toho skutečného a podstatného já a obere nás o velkou dávku energie.
Díky zumbě, které mě baví a naplňuje a pomáhá mi rozzařovat
se, dokážu být víc a víc sama sebou. Pomáhá mě i mým cvičenkám se otevřít,
otevřít se naplno okamžiku, který promlouvá skrze naše tělo, naše emoce, naše
projevy. Někdy jsou spontánně divoké, až nekontrolovatelné, někdy naopak vědomě
klidnější, držící se při zemi. Ať je to jakkoliv, strach tam nemá své místo a
to je úžasný pocit svobody a jedinečné individuální přirozenosti.
Pamatuji se, jak jsem v začátcích svůj styl
kontrolovala. Ať to byly kroky (jsou dostatečně ladné, přesné, důrazné?), emoce
(usmívám se, tak jak je ode mě očekáváno?), vyjádření (nejsem už moc rychlá,
divoká nebo naopak neměla bych teď víc přidat?). Pak jsem přišla domů a cítila
se unavená a odpojená. Odpojená od sebe samé, ale i od druhých. Jakmile jsem však začala přijímat sebe takovou,
jaká jsem bez ohledu na to, co je ode mne očekáváno a přijala bez podmínek
všechny aspekty mého osobitého vyjadřování a byla více v souladu se svými
pocity a svým tělem, a naučila se vypínat mozek, energie po cvičení mi zůstávala
a já se cítila se všemi mnohem blíže.
Až budete něco cítit, přijmete to bez podmínek a projevte to
přesně tak, jak to budete potřebovat vy a ne ti druzí. Možná se to někomu
nebude líbit (ježíš ta, ale vypadá), možná s tím někdo nebude souhlasit
(to už trochu s tou rozevlátostí přehání), možná od vás někdo odejde (proč
se pořád tak blbě směje), ale podstata našeho bytí je v naladění se na své
nitro, svou duši. Čím více na to půjdete přes sebe, tím více budete paradoxně
laděni i na druhé a budete zažívat hlubší napojení a vztahy. Čím více na to
půjdete oklikou, tedy přes uspokojení představ druhých (to se má, to se nemá,
to se hodí, to se nehodí, co by si pomysleli atp.), tím více se bude vzdalovat
sami sobě a paradoxně i druhým.
Pokud se chcete dostat blíž k druhým, nejprve se přibližte sami k sobě.
Žádné komentáře:
Okomentovat